Uvíznutí v mysli
Opět jsem chycena, polapena a nevidím cestu ven. Odmítám, protestuji, odsuzuji, vztekám se, nechápu, útočím.
Co se děje? Proč mne každý dráždí svým neomluvitelným chováním, svými připomínkami, svým omezováním? Dusím se, nemám pro sebe žádný prostor. Všude narážím a jsem neustále konfrontována. Nikdo nedělá to, co požaduji a staví se do opozice. V čem je problém? Proč jsou všichni kolem mne tak nerudní? Zdržují a brání mi v činnosti. Překáží, chtějí po mně věci, které nemám náladu dělat! Jak je okolí nepříjemné. Chci být sama, pryč od lidí, pryč od chaosu a nepochopení. Jsem tolik nespokojená a tak ráda bych příčinu připsala okolnímu světu. Jak blahá nevědomost. Uvalit vše na druhé a sama zůstat čistá. Jenže když už vím, že nespokojenost vytvářím sama, musím začít hledat příčiny v sobě.
Ale vůbec se mi nechce. Všechno se bouří, odmítá, vzteká. Ale musím, jinak budu protivná sama sobě a otrávím vše okolo. Svou nepříjemnou energií otrávím celý Vesmír. Nic neleží jen ve mně, nebo mimo mne. Co jsem já, je vše kolem, protože já jsem vším.
Nejprve vysílám slova lásky. Sice se sebezapřením, ale není jiné cesty. Láska a poděkování začínají pročišťovat a zklidňovat zčeřené emoce. Kal se usazuje a světlo se svými slabými paprsky proniká do všech koutů mé mysli. Začínám rozlišovat následky a pozvolna, krůček po krůčku, postupuji k příčinám Mysl je plná negace, vzpomínek a přejatých vzorců. Stačí jediný stisk knoflíku a automat se spouští. Jeden program navazuje na druhý. Překotně skáče, odráží se a tím dává do pohybu další. Bloky z dětství, vzpomínka na nějaký prožitek. Všemu co přijde posílám lásku, aby mohlo být pročištěno. Děkuji. Nechce se, ale děkuji. Už dávno vím, že vzdorovat, bojovat, ptát se, hledat příčiny a zabývat se jimi, je nekonečným procesem. Nikdy není dočištěno, protože jedno otevírá druhé. Kruh bez začátku i konce. A tak jen děkuji a vysílám lásku. Už jsem vzdala veškerá snažení zdlouhavé a nekonečné očisty.
Láska je nejsilnější energií a poděkování je smíření a přijetí toho, co bylo, je a bude. Odevzdání, přijetí, láska, poděkování. Není pro mne nic důležitějšího. Analýza mi zabrala mnoho let. Byla velice přínosná, potřebná a vedoucí mne k pochopení. Nakonec mne dovedla k pochopení, že nikdy nemůžu pochopit vše. Poznat jen částečnou pravdu, nemůže přinést spokojenost. Znát celou pravdu, tedy pravdu všech souvislostí, toho nejsem schopna.
Mohu své vědomí rozšířit až daleko za hranice běžného vnímání. Mohu se stát vynímečná svými znalostmi, vědomostmi, vjemy, moudrostí a přesto obsáhnu jen velmi nepatrnou část Všehomíra. Zrnko písku zůstane uprostřed písečné a nekonečné pouště stále jen zrnkem. Proto již nepovažuji za důležité znát všechny souvislosti příčin a následků. Boj s větrnými mlýny ustoupil stranou, aby uvolnil místo pokornému přijímání toho, co mne přesahuje.
Nespokojenost je vyvolána egem. Nic jiného jsem ani nečekala. Opět si tu někdo hraje na mudrce a neomezeného vládce.
Uměle vytvořená identita z přejatých označení o tom, kým jsem. Ztotožnění s neexistující osobností. Já jsem, já umím, já znám, já mám vždy pravdu. Já, já, já. A druzí, ať se mé moudrosti a vládě přizpůsobí. Měli by se podřídit a ustoupit stranou mé velikosti! Ta obehraná písnička mne už dost nudí. Ale co je to platné, když má ještě svou sílu, které podléhám a ztotožním se s ní. Nečekám, že jednou budu bez ega, protože to bych byla mrtvá.
Ego v egoistickém světě má své místo. Bez něho bych v něm byla bezradná a ztracená. Nechápala bych to, co se děje kolem mne. Musím být stejná jako ostatní. Jedině tak je mohu pochopit, soucítit a přinést lásku, která uzdravuje a probouzí. Ego se zrodilo v nevědomí a dělá všechno proto, aby svou nevědomou část projevilo. Neví, že neví.
Má vědomá část ví a přesto občas podlehne síle nevědomé. Neodsuzuji se za to, ani nebojuji. Přijímám, vysílám lásku a děkuji. Nevědomá část je součástí vědomé a tak boj by znamenal zase jen boj sebe se sebou. Nepotřebuji bojovat, posuzovat se, ani odsuzovat. Být nespokojená s tím, jaká jsem, kdo jsem, kde jsem a jak daleko jsem. Blízkost i vzdálenost, identita, čas, místo, to všechno jsou jen formy jediného. Zkoumat části, znamená oddělenost. Přesto je důležité poznat dílčí, aby mohlo být nalezeno celistvé.
Ne každý díl je však uchopitelný rozumem, ne každý díl mohu uchopit vědomím. Co jediné však mohu, mohu cokoli uchopit svým srdcem. Pokud budu vysílat každé části celku lásku a poděkování za to, že je, pak přijmu sebe jako celistvou. A nejen že přijmu. Budu se i milovat a děkovat si, že jsem. Tím se láska rozšíří do všech částí mne i celého Vesmíru.
Jedině láskou a přijetím všeho, mohu dosáhnout spokojenosti, harmonie a radosti ze všeho, čím jsem a co je. Objímám své ego, všechny myšlenky oddělenosti, vzdoru, nespokojenosti. Vířivé rojení, které neustále navozuje potřebu rychlého konání i myšlení, pozvolna ustupuje. Vystupuji ze své mysli, která mi brání vidět, slyšet a vnímat to, co se děje kolem mne i ve mně.
Uvíznutí znamenalo uzavření vnějším procesům stejně, jako procesům mého nitra.
Naslouchání myšlenkám a ztotožnění se s nimi, uzavírá veškerý přístup k čemukoli jinému. Svět myšlenek je zcela oddělen a izolován. Tělo podléhá řízení autopilota, emoce jsou navigovány myslí a pocitovost je zcela odříznuta od pravdivého prožívání, jejich hluk přehluší pravdu, ležící v tichu.
Mysl utichá, tělo se probouzí a já zase začínám vnímat své napojení a propojení. Nejprve v rovině tělesné, pak i duševní, vesmírné. Jsem opět součástí všeho a všechno je mnou. Ztotožnění mysli mne odvedlo od všeho, abych si prožila jen část sebe. A přesto i ve chvílích, kdy uvěřím v oddělenost, jsem neustále propojena. Všechno má svou příčinu i následek.
Následek znám a příčina? Skrze uvíznutí v mysli, jsem si mohla uvědomit, že každé ztotožnění, znamená iluzorní představu o odpojení. Odpojení je však pouhé ztotožnění, které vyvolává obraz umělé identity. A tou je ego, které rozděluje. Srdce je láska, která spojuje. A tak vysílám lásku a vysílám a vysílám…