Útěk ze života
Rodíme se jako bytosti zcela otevřené, se všemi schopnostmi zvládnout život. Obohaceni svou vlastní moudrostí se svými dary, které nám byly vtisknuty do naší mapy osobnosti. Je zcela jedinečná a zároveň nepostradatelná pro harmonii celku. Jsme připraveni přinést a prožít Ráj na Zemi.
Naše energie a s ní energetická centra však pozvolna nasávají energii svého okolí. Jsme jako houba, která absorbuje vše, čím prochází, čeho se v plnosti účastní. Rosteme a začíná rozvoj naší mysli. Přijímáme určité formy, které jsou vyjádřením slov i činů. Pozorujeme reakce a dáváme do souvislostí. Slyšíme co můžeme a co nesmíme. Co je dobré, co špatné, jak pohlížet na určité věci, jaký je jejich obraz, příčina, následek. Nasáváme bez schopnosti vlastního úsudku. Je nám určen, podsouván a vytvářen našimi rodiči, školou, prostředím.
A tak vzniká program mysli, který se nejprve učíme a postupně je zcela zautomatizován. Jsme schopni jednat, reagovat, dělat si úsudky, označovat, popírat, odmítat. Vše je naučené a s námi zcela ztotožněné. Není důvod cokoli měnit, protože náš program je sítí mnoha schémat, jež dávají odpovědi a impulsy na každou situaci. Přesto, že jsme tak „světa znalí“ cítíme se nespokojení a frustrovaní. Hledáme samozřejmě příčinu a ta se nabízí všude kolem nás. Druzí nám způsobují bolest, zraňují nás nechápou, jsme oběťmi vnějšího světa. A tak často volíme cestu útěku. Útěku od utrpení, zrady, odmítnutí. Útěk od toho nehostinného světa, útěk od života.
Někdy do ústraní, jindy do hektické činnosti, nebo alkoholu, či drogám. Je to pouhé umrtvování, které má se skutečným životem pramálo společného. Přesto není možné uniknout, protože okolí je pouhým zrcadlem nás samých. A utéct od sebe není možné. Mohu opustit všechny lidi i známá místa, ale sebe neopustím. Někdo zůstává v takto umrtveném stavu s iluzorní představou, že je spokojený, až do své smrti. Jiný si uvědomí svou bláhovost a začne hledat hlubší příčinu.
Je potřeba návratu k místu, kde utrpení začalo. Je to místo, kde jsme začali přijímat vzorce a vytvořili si tak své nepravé já. Uvěřili mu a byli jím. Pod nánosem všech převzatých vzorců je uschováno naše pravdivé a stabilní Já. Vtištěno do nás samých celým Vesmírem při zrození na Zem.. Nesídlí v naší mysli. Není pouhou iluzí vytvořenou na základě převzatého od druhých, kteří také podlehli sebedestrukci a dávají jen to, co sami přijali z vnějšího.
Vnější lze vnímat jako pevné a dané, nebo pohledem svého pravdivého nastavení, jako iluzorní a pro nás pokřivené.
Pokud budeme vnímat a posuzovat svým nepravým já, pak se ze začarovaného kruhu nemůžeme dostat. Žijeme tak nadále ve světě bolesti, nepochopení a nespokojenosti. Je to náš Vesmír, který jsme si vytvořili svým ztotožněním s tím, co není naše. Tělo nás stále silněji upozorňuje, že nejdeme svou cestou. Dává signály, ale mi je utišujeme léky, aniž bychom vyslechli to, co nám chce sdělit. Utopeni ve vlastní, destrukcí pokřivené mysli, setrváváme i nadále a zůstáváme ve svém, bolestivém a útrpném Vesmíru. Je to Vesmír podobající se peklu na Zemi.
Chceme-li však opustit peklo a vrátit se do Ráje, pak zbývá jediné. Odstranit nános nepravého já, smýt tu iluzorní a sebedestruktivní představu o tom, kým jsme a být tím, kým opravdu Jsme. Nalézt své skutečné a pravdivé nastavení, jež nám bylo dáno pro tuto inkarnaci. Být sám sebou. Jednoduché pro napsání, mnohem složitější pro nalezení. Zkoušíme mnoho způsobů, jak proniknout za mlhu lží a představ. Vracíme se k bolestivě prožitému, abychom energii onoho prožitku prozářili světlem a ona ztratila útrpný náboj. Krok po kroku smýváme nánosy, prosvětlujeme a tím se přibližujeme k naší podstatě toho, kým jsme. Čím více očistných procesů, tím silnější uzdravující světlo. Jednou nejen prozáří, ale i rozpustí mlhu, která zastínila pravdivé a navodila lživé.
Můžeme si také uvědomovat skrze tělo to, co je mu příjemné, co jej naplňuje, dává radost prožitku a to, co je proti němu. Jít proti pocitům těla, znamená jít proti sobě. Tím se stává určující jeho vedení. Ukazuje nám, co je pro nás prospěšné, v harmonii a co nezdravé. Pozvolna se tak rovněž dostáváme ke svému skutečnému Já. Nalézáme nejen pravdu bytí, ale i naše role v něm. Jsou nám stále zřetelnější a jasnější všechny dary, talenty, předpoklady, nastavení. Začínáme vnímat otisk toho, co je nám dané jako neměnné, tedy to, co má být otištěno skrze nás na Zemi.
Pocit se stává určující. Nejen činy, ale i myšlenky a slova jsou prověřována pocity skrze naše moudré tělo. Pomocí jeho pravdivého vědomí. Cítíme-li nějaký odpor, pocit nespokojenosti, negativní emoci, pak tyto aspekty vycházejí opět z nepravého já.
V případě, že čin, nebo myšlenka vyvolá pocit radosti, naplnění, příliv energie, pak je pravdivá, v harmonii s námi. Lze tedy testovat pomocí přílivu, nebo odlivu energie. Odliv způsobuje frustraci, vztek, pocit viny, nebo oběti. Je součástí destruktivního pekla. Naopak příliv energie znamená nový impuls, radost, naplnění. Je součástí harmonického Universa.
Vždy záleží jen na naší volbě. Můžeme zvolit útěk od celku a zůstat v iluzorní představě, že jsme se zbavili většiny problémů. Můžeme věřit, že nám nic nechybí a jsme spokojeni. Je to však jen obelhávání sebe sama. Zůstáváme u svého nepravého já a své peklo na Zemi pouze zmírníme v rovině působení bolesti, z vnějšího světa. Náš útrpný a zraněný vnitřní svět však zůstává. Bereme si tak možnost poznání skutečné pravdy o tom, kým jsme a bytí sebou.
Můžeme ale také začít naslouchat svému tělu, svým emocím, pocitům a přílivu, nebo odlivu energie. Pak nás poznání sebe nemine. Nalezením sebe a bytí sebou, to je to, co je nazýváno Rájem na Zemi. Být sebou znamená žít v harmonii se svým tělem, svým chrámem naší duše. Žít v harmonii s duší, která je chrámem celého Vesmíru. Žít v harmonii s Vesmírem znamená žít v harmonii se sebou. Žít se sebou, znamená skutečné a pravdivé žití toho, co je. Náš Vesmír již nebude peklem, ale rájem. Jsme-li v ráji, pak potkáváme jen obyvatele ráje stejně, jako v pekle potkáváme jen obyvatele pekla.
Máme svobodnou volbu. Peklo už známe. Všichni ho prožíváme každým okamžikem. Je třeba peklo proměnit v ráj. Stvoříme-li ve svém Vesmíru ráj, automaticky do něho přejdou i lidé pekla. Není nad čím přemýšlet. Nakonec mysl v níž sídlí naše nepravé já, by vytvořila stejně jen opozici a utloukla nás argumenty, proč zůstat tam, kde jsme. Ztratila by totiž svou vládu nad námi.
Proto je důležité, aby rozhodnutí, volba, nevyšla z nevědomé a naprogramované mysli, ale z vědomí našeho moudrého a na duši napojeného těla. Jedině tak můžeme žít pravdivě, radostně a tvořivě. Již nebude důvod k útěku od života, neboť život se stane místem radosti a naplnění.