Tajemství jediného bodu
Zaměřuji se neustále do svého okolí, hledám, abych nalezla. Točím se v malých i větších kruzích i když chápu, že vše vychází z jediného bodu. Musím prozkoumat okolní prostor, neboť jinak nepochopím souvislosti. Nemohu být v jediném a pochopit mnohé. Je třeba hluboké analýzy dříve, než přijde syntéza.
Dny měsíce, roky desetiletí, možná staletí. Návrat k sobě. Ke svému středu. Jako kámen, který je hozen do vody a já jej hledám ve všech kruzích, které svým pádem vytvořil na hladině. Hladina je povrch oceánu a já se odděluji od každé vlnky. Jedna se mi líbí a raduji se z ní, druhou odmítám, odsuzuji, vytěsňuji ze života.
Trvá věky než pochopím, že nic neleží mimo mne. Vše je pouhým odrazem mě samé. Jedno zda v podobě člověka, zvířete, rostliny, nebo kamene. Jsem vším ve všem a tedy mohu nalézt sebe všude. Nejprve hledám své učitele, průvodce, ukazatele. V podobě různých forem. Vždy z vnějšího, aby mohlo být ozřejměné vnitřní. Později nalézám v sobě, ale ve stále přítomné dualitě.
A potom v jednom prostoru a určitém čase, se mi dostane afirmace, která zrcadlo mění v průzračné sklo. S transformací zrcadla v čiré sklo se ztrácí prostor i čas. Dualitu je možné vnímat jen zrcadlením. Tady jsem já a tam je můj odraz. Pohled do zrcadla tvořící tady a tam, se pohledem skrze sklo mění v nekonečno.
„Buď oknem chudého zvířete!“ Jako vždy přistupuji ke stopování, aby mi tento jediný bod vyjevil všechny souvislosti, které jsou v něm obsažené.
Chudá kostelní myš, je pro nás příměrem chudoby. V kostele myš těžko nalezne kousek sýra. A tak začíná přirozeně plynout, prolínat se a ukazovat se v obrazech to, co mi skrytá afirmace přináší.
Malá myš ve velkém kostele vůbec nevnímá, že se nalézá přímo v chrámu samotného Boha. Je tak zaměřena na kousek sýra a dává mu takovou hodnotu, že tu skutečnou vůbec nevidí. Ona totiž ani neví, že by měla hledat něco jiného než je sýr. Vůbec si neuvědomuje, že existuje jiný svět, než svět materiální. Dává mu jedinou důležitost.
Stejně jako my lidé, vnímáme jediný smysl v obživě. Pracujeme, abychom měli zač nakupovat jídlo. K němu přiřadíme i věci, které jsou nezbytně nutné a protože je trh přesycen zbytečnostmi, toužíme i po nich. S jídlem roste chuť a tak se noříme stále hlouběji do materie a tím se vzdalujeme od jiných, stejně důležitých rovin. Nic není více, ani méně. Jinak by totiž nemohla existovat rovnováha. Ale pokud převažuje touha jen po světě hmoty a svět ducha je méně, nebo vůbec osidlován, pak je zde stejná disharmonie, jako v převaze ducha nad hmotou.
Jednou si však uvědomíme, že zde musí být ještě něco jiného, co dává životu hlubší smysl. Potom začneme rozpoznávat, že naše tělo není jen naším dopravním prostředkem, který musíme živit, aby nám sloužilo k dosažení vlastních cílů, ale že je mnohem víc. Je chrámem samotného Boha. A tak začínáme hledat ve světě duchovním a právě prvotní euforie ho povýší nad hmotu.
Nevyhnula jsem se tomu ani já. Svou první duchovní učitelku jsem si postavila na tak vysoký piedestal, že jsem se na tři roky ocitla v naprosté závislosti. Když mne potom dost tvrdě odmítla, protože už nemohla vystát mou přítomnost, propadla jsem na rok do největší temnoty, jakou jsem kdy poznala.
Nic se však neděje náhodně a vše má hlubší smysl. Dnes vnímám stejné situace zcela jinak, než před mnoha roky. Vždy je to pouze o mé svobodné volbě. A je tu také jakási nit, která mne vede a dává možnosti. Mohu se rozhodnout pro cokoliv, ale to jediné, co nikdy nemohu minout a kam budu vždy přivedena je neměnné. Mohu se tisíckrát zmýlit, ztratit, vracet, ale stejně nakonec dojdu k sobě.
Má první zkušenost byla velice bolestivá a tvrdá. Proč? Z prostého důvodu. Protože i já jsem k sobě tvrdá. A tak, krok po kroku zjemňuji přístup k sobě a tím se zjemňuje i okolní svět. Potkávám stále laskavější, vřelejší, pravdivější a otevřenější bytosti. Okolní svět je mým odrazem. Proto mohu stopovat ve vnějším to, co je uvnitř mne. Již není odraz, ale jen obraz. Vidím v něm krásu, ladnost, hravost, radost, lehkost, svobodné plynutí, souvztažnost, harmonii, neustálou proměnu, synchronii, dokonalou celistvost. Mohu však také vidět, rozdílnost, oddělenost, ošklivost, tvrdost, hrubost, usilovnou snahu, nedostupnost, nemožnost, bolest, utrpení, zlobu, závist, žárlivost, manipulaci, nesoudnost, nespravedlnost, nedokonalost v jednotlivostech.
Vždy je to pouze o tom, co se právě promítá uvnitř mne. V jakém jsem rozpoložení, v zajetí jaké myšlenky, emoce, uvíznutí v minulosti, prožitcích, které již nemohu změnit. Vzpomínky…nebo radost z přítomného tady a teď.
Uzdravuji to, co bylo zraněno. Měním to, co změnit mohu. Učím se to, co neumím. Hledám to, co potřebuji nalézt. Přijímám to, co jsem odmítala. Bourám hranice, které jsem si nastavila. Otvírám to, co bylo uzavřeno. Dávám to, co jsem si chtěla ponechat.
Tvořím, konám, učím se, kráčím, postupuji, zdolávám, blížím se a vzdaluji. Putuji v širokém prostoru i čase a zatím co takto virtuálně cestuji, nikdy jsem se nevzdálila z jediného bodu. Tím bodem jsem Já a vše je ve mně. Přesto, že povědomí o jediném bodě mám už dlouho, stejně nezůstávám ve strnulém nepohybu a neúčasti této hry nazývané život. Plně se ho účastním a hraji si. Skrze tvorbu, konání, poznávání, naslouchání i vyjadřování. Fascinuje mne ta neustálá proměna a děje, které si sami tvoříme vlastním příběhem. Nejprve si vytvoříme nevědomou formu a pak si stejný příběh zvědomujeme, abychom jej mohli pochopit a přijmout.
Vytváříme tak neustálý obraz dvou trojúhelníků, které se dotýkají jedním ze svých vrcholů. V tomto střetu je onen bod, ze kterého vše vychází a opět se do něho vrací. Tvoření a poznávání, přijímání a dávání, život, smrt a znovuzrození.Neustálý koloběh, jež je tvořen mnoha kruhy s jediným středem.
Obrazec připomínající Merkabu, nebo květ života. Života, který je součástí všeho hmotného i duchovního. Podléhající neustálé proměně, pohybu a nekonečnosti bytí. Mění se tvary, vlastnosti, složení, ale podstata zůstává.Podstata jež je součástí všeho, neboť je vším. Tedy i mnou a já jsem jí.
Proč však odívat filozofickými slovy to, co je slovy neuchopitelné. Proč se snažit popisovat to, co popsat nejde. Jediné co lze, je žít a prožít. Jedině prožitkem mohu plně pochopit. Slovy mohu navést, ale žít už musím sama a jen za sebe.
Tedy to, co vím a k čemu jsem si došla jen díky vlastním prožitkům mohu popsat, přiblížit, vytvořit obraz, navést, poodkrýt, dát k nahlédnutí, ale nikdy to nemohu předat v plné celistvosti. Je to pouze můj příběh a jednou z nádherných vlastností dokonalosti je, že ani jeden příběh není stejný. Každý je svou vlastní individualitou a v tom je ten největší dar a zázrak života.
Opět mám svobodnou volbu. Mohu se dělit o svá poznání, sdílet, otevřít všechny mé komnaty a odhalit co je v nich skryto, nebo mohu žít zcela v ústraní v harmonii s přírodou, okolním světem a časem i se sebou. Což je popisem cesty vnímané zvenčí. Z pohledu jediného bodu, pokud budu v harmonii se sebou, pak budu žít v v harmonii se vším.
Jaký krok udělám, zatím nevím. Odevzdávám se a pluji. Život je velkým dobrodružstvím s neustálou proměnou. Proto se pozvolna přestávám soustředit na cíl a užívám si každého kroku. Soustředěním na jediný cíl, by mi totiž uteklo všechno to, co cestou potkávám. A to by byla veliká škoda. Můj čas ve hmotě je vyměřen a promarnění jediného okamžiku se rovná neúctě k tomu, co mi bylo darováno. Život je velký dar a tak je i velkým darem to, co je jeho součástí.