Straka a sluneční záře
V hlubokém, černém lese, mezi košatými stromy buků a dubů, žila straka. Byla
to straka neposedná a parádivá. Celé dny poletovala ze stromu na strom a hledala, čím by zkrášlila své peří. Jednou, tam dole, u kořene mohutného buku, se cosi zalesklo. Okamžitě slétla dolů, aby se podívala, co se tu třpytí. Byl to krásný přívěšek i se šňůrkou. Straka si jej pověsila na krk a pyšnila se jím před všemi ptáky. Chtěla, aby jí záviděli a uctívali. Vždyť je tak bohatá a krásná. Ptáci však byli velmi hloupí a její přednosti neviděli.
Straka se od té doby hrdě nosila a každému radila. Kámen na přívěsku je jistě vzácný a přináší tomu, kdo je nosí i moudrost. Čím více druhým radila, tím se stávala nadutější. Věřila, že není většího mudrce na celém světě. A celý svět byl její les. Vůbec nevěděla, že by mohlo být i něco mimo něho.
Roky ubíhaly a straka se stávala stále mrzutější. Nikdo jí nevěnoval takovou péči, jakou by si zasloužila. Nebyla obletována, milována, uctívána, ani chválena. Upadala do smutku a les se stal šedivý. Najednou, jakoby zmizela všechna radost a světlo.
„Možná, že za to může ten kámen.“ Přemýšlela straka. Vždyť od té doby, co ho nosí na krku, se život stal neutěšeným. Zpěv ptáků, který ji kdysi obveseloval se ztratil. Stromy už nešuměly jako dřív a ani déšť neomýval její křídla tak, jako kdysi. Musí zjistit, co je to za kámen a jakou má moc. Začala tedy hledat někoho, kdo by jí poradil. Setkávala se s mnoha cizími ptáky i zvířaty, která žila v okolním jehličnatém lese. Zvířata byla zkušená a každá rada jí obohatila. Při svém letu se kámen odíral o větve, při chůzi jej omývala tráva, která jí sahala až nad hlavu.
Straka však neustávala hledat ani v době, kdy byla na pokraji svých sil. Nezastavila jí nepřízeň počasí, výsměch jiných ptáků, slova zloby, závisti, tržné rány, jenž ji způsobily ostré křoviny. Létala bez ustání a hledala. Její touha se stala posedlostí. Cítila, že už brzy objeví to tajemství kamene a konečně pozná svou moc.
Po mnoha letech, které končily těžkými pády, ze kterých se vždy zvedla a pokračovala na své cestě, se jednou ocitla na krásné louce. Takových palouků na své pouti viděla mnoho, ale přece jen, tenhle byl něčím zvláštní. Koruny stromů, které vždy zastínily světlo, se rozestoupily. Na straku poprvé dopadly sluneční paprsky v plně síle. Cosi jí zaslepilo. Byla oslněna a v první chvíli nevěděla, co se s ní děje. Něco se tu tak blýskalo, že kromě záře její oči nic neviděly. Ta záře vycházela z jejího krku. Bezbarvý kámen se změnil v nádherný drahokam. Slunce se opřelo do jeho povrchu a on vyzařoval duhové paprsky do všech stran. Straka zůstala jako omráčená. Vůbec nechápala co se s jejím kamenem stalo. Pohlédla vzhůru a uviděla obrovské slunce plné světla. Sytila se jeho paprsky a dýchala tu omamnou vůni svobody, kterou pojednou pocítila. Přála si, aby tenhle okamžik nikdy neskončil. Už nechtěla znát moc svého kamene, už po ničem netoužila. I kdyby teď zemřela, pro tento okamžik stálo za to žít. Ani ty nejbolestivější zážitky, utržené rány a strachy, nemohly překrýt tuto chvíli.
Straka se ocitla v nebi a přitom stála pevně nohami na Zemi. Nesnažila se pochopit to, co se rozumem pochopit nedá. Pocit neleží v rozumu, ale v srdci. Užívala si té chvíle, chtěla se jí naplnit, aby měla v těžkých dobách z čeho čerpat. Nádherné a plné ticho všehomíra, však přerušil něčí hlas. Byl stejně líbezný, plný a šťavnatý, jako tato chvíle. Hlas zněl z výšin a přesto jej slyšela všude kolem sebe i v sobě. Hlas byl něčí a zároveň její. Ležel mimo ni a zároveň v ní. Kochala se a mazlila s touto posvátnou chvílí. Usmívala se a zároveň plakala. Všechno se spojilo v jediné slovo, láska.
Hlas promlouval a straka začala pomalu vnímat slova, která přicházela k ní i z ní. „Kdes byla, hledala jsem tě tak dlouho? Čekám tu od věků a Ty stále nepřicházíš?“ Straka se rozhlížela, ale nikoho neviděla. „ Kdo jsi?“ zeptala se. „Jsem sluneční záře a čekám tu na Tebe. Hledala jsem Tě. Všude jsem Tě hledala, ale nemohla nalézt. Kde ses toulala, co Tě zdrželo?“ Straka se podivila té otázce. „Proč jsi mne hledala?“ Sluneční záře jen s podivem zakroutila svými paprsky. „Co je to za otázku? Hledám tě, aby se Tvé paprsky mohly spojit s mými a naše záře zesílila.“ Straka vůbec nevěděla o čem mluví a tak jí poprosila, aby jí vysvětlila, o jaké záři je tu řeč. Vždyť ona jí hledá už řadu let a nemůže najít. Straka totiž pochopila, že záře mluví o jejím kouzelném kameni, který má svou moc. Teď když už po ničem netouží, se najednou potká s někým kdo jí chce o kouzlu říci. Pro straku už to nebylo vůbec důležité. Vždyť zažila chvíli, která jí ani ta největší moc nemůže nahradit. Přesto se usadila na blízkou větev, aby vyslechla vyprávění sluneční záře. Možná, že se dozví něco, co ještě neví.
A tak počalo vyprávění, které nepřinášelo nic, co by straka nevěděla a přesto bylo vše nové.
„ Každá straka, každý pták, ba i každé zvíře, má v sobě svůj kámen, ve kterém je ukryta jeho moc. Ta moc se jmenuje bezpodmínečná láska. Přesto, že o kameni všichni vědí, musí jej svou poutí na Zemi očistit. Ten kámen má vskutku zázračnou moc nad kterou není. Ale nejde jej očistit snadno. Nikdo neuvidí jeho světlo, dokud povrch neobrousí. Musí si projít mnoha úskalími. Zažít a prožít mnoho bolesti a utrpení. Čeká ho mnoho zkoušek, pádů a slz smutku, které se budou mísit se slzami radosti. Často podlehne beznaději a zoufalství. Avšak jeho touha po nalezení tajemství svého kamene, mu nedá spát. Znovu se zvedne a znovu vykročí. Bude chodit a zkoušet tak dlouho, doku nenajde odpověď. I ty jsi si prošla touto strastiplnou cestou. Hledala jsi a přitom nebylo co hledat. Po celou dobu máš to, co hledáš na svém krku. Hledala jsi a nevíš, že jsem hledala já Tebe. A teď jsem tě konečně našla.“
Straka zesmutněla. „ Já se plahočím po celém světě a zatím ty mne hledáš? Proč jsi mne nenašla už dřív a neušetřila mne těch všech strádání a bolesti? Kde jsi byla?“
Sluneční záře se pousmála, protože tuhle otázku slyší pokaždé, když nalezne další ze svých paprsků. „To, abych tě našla, nezáleželo na mně, ale na Tobě!“
Tak tomuhle straka už vůbec nerozuměla. Hledala a neměla hledat, záře jí hledala a přitom záleželo na ní, zda jí najde? Její tázavý pohled byl vyzváním záři, aby pokračovala ve své promluvě.
„ Tvůj kámen byl bezbarvý, temný a pod nánosem všech nečistot nebylo vidět, o jaký kámen se jedná. Musela si jej nejprve očistit svým životem. Svými zkouškami, skutky a zkušenostmi. Teprve potom se ukáže jeho lesk, od kterého se odrazí mé paprsky. Teprve tehdy tě mohu nalézt. Teď už víš, že jsi paprskem stejně jako já a máš tedy i stejnou moc. Můžeš svou září hledat další očištěné kameny, od kterých se odrazí Tvůj paprsek. Pak všichni ptáci i jiná zvířata, která poznají svou moc budou připraveni, aby i oni hledali a nalézali ty, kterým mohou předat své sluneční světlo. Čím více jich nalezneš, tím silněji bude Země zahřívána. V teple sluneční záře, která je teplem bezpodmínečné a nekonečné lásky, se začne i ona uzdravovat ze svých ran, které jsme jí svou nevědomostí způsobili. Nyní je čas, abychom jí uzdravili. Každý má tu moc, stačí jediné. Obrousit svůj bezbarvý kámen, který není obyčejný. Je to kámen té nejvyšší kvality. Ten kámen má své jméno tak, jako má jméno každý tvor. Nachází se ve světě forem, protože co nejde pojmenovat, to ve zvířecí říši nikdo nepozná. Má-li však své jméno, pak ožije a stane se součástí všeho stvořeného. Ten kámen se zde na Zemi jmenuje diamant.
Má křišťálovou strukturu. Je průzračná přesto plná všech barev. Je čirá a přesto odráží celý svět. Zrcadlí se v něm vše stvořené, protilehlé, duální a zároveň vše propojuje v jediný celek. A tak je to i s mými paprsky. Jsou mé, ale i Tvé a každé formy na Zemi i ve Vesmíru. Jsou utkány z jediné esence a tou esencí je i můj paprsek světla. I on je utkán z bezpodmínečné lásky. Jdi tedy a probouzej to světlo. Posviť na cestu všem zbloudilým. Probouzej a nikdy nezapomeň, že druhým jsi Ty, stejně jako Ty jsi druhým. Nic není odděleno, nic neleží mimo tebe. Brzy poznáš, že i čas a prostor je pouhým zrcadlením jediného. Ale to už je na Tobě. Co jsem Ti měla předat, předala jsem. Teď jdi a konej to, co cítíš. Neohlížej se na má slova. Mohou se Ti zdát moudrá, ale stejná slova leží i uvnitř Tebe. V každém jsou ukryta a každý je jednou najde, stejně, jako každý jednou najde svůj diamant.“
Sluneční záře domluvila a zhasla své světlo. Možná proto, že se vydala na cestu, aby nalezla další ze svých zářivých paprsků. Také straka si narovnala svá křídla, pohladila diamant a vydala se na cestu. Tentokrát již nebude hledat svou moc, ale bude pomáhat druhým, aby jí také nalezli.