Sdílím svůj Vesmír
Je to úleva vědět, že píši, aniž očekávám zpětnou vazbu. Není adresáta, není co očekávat, není nad čím si vytvářet obavy, zda se mé psaní někoho nedotkne, zda nevyvolá nežádoucí emoce, protože jsem otevřela jeho zranění, postavila proti sobě jeho ego.
Poslední dny a noci přichází informace a prožitky, jsem vystavena světlu v takové síle, že mne bolí neustále oči a musím je chránit slunečními brýlemi. Slunce řeže, prodírá se do mé mysli, aby mohlo být odhaleno to, co je stále nepochopeno. Tmavé brýle mi dávají pocit bezpečí, ochrany, možná i úniku před pravdou, která se mi zdá odlišná od mých představ.
Má otázka trvající již mnoho let je přeci tak jasná, tak proč nedostávám konkrétní odpověď. Nespokojím se s nějakými všeobecnými frázemi. Jsem detailista a tak chci vše znát do všech podrobností. Jsem k odpovědi vedena mnoha způsoby, ale bez zjevných výsledků. Vesmír mi dává tolik odpovědí, tolik signálů, ale já svéhlavě trvám na svém. To není konkrétní a ucelený obraz.
Jedna situace střídá druhou. Přichází ke mně lidé, příroda, knihy, videa, úkazy…všechno vnímám a tuším, ale nadále hledám pod povrchem všeho obraz toho, kým jsem a jaké je zde mé poslání. Nemusí být mimořádné, nemusí být omračující, nemusí být záslužné, ale co rozhodně musí…musí mít konkrétní tvar, abych se ho mohla chytit a rozvíjet. Hledám, hledám dny, týdny, měsíce, roky…celý život. Zkouším, pátrám ve všech oblastech. Učím se mnohým věcem a uvědomuji si svou kreativitu. Mohu být tím i oním se stejným úspěchem. Jenže já chci znát ten jediný bod, ze kterého mohu vycházet a rozvíjet své dary.
Je jich mnoho a i druzí lidé mne na ně upozorňují. Měla by ses věnovat tomuhle, jsi v tom dobrá, je to tvůj dar pro druhé. Dělej toto, tady je tvé místo. Proč odcházíš, jsi tak empatická, dokážeš pomáhat druhým i fyzicky, zůstaň, kam zase spěcháš? Zůstaň v kruhu rodiny, tam jsi potřebná. Vedeš je ke svým kořenům. Uzdravením sebe, uzdravíš celou rodovou linii. Jdi do přírody, tam je tvé místo. Rozmlouvej s ní a ona ti dá odpověď. Vrať se k ní…vrať se k sobě, zůstaň kde jsi, jdi tamhle, jsi tam potřebná, komunikuj s druhými. Umíš se vcítit do jejich emocí a naslouchat nevyřčenému. Tam je tvé místo. Maluj, piš knihy, raduj se života a veď i druhé k radosti. Dej do svých slov a činů humor, máš je v sobě, obdaruj jím i druhé.
A tak naslouchám, přijímám návrhy nejen ze svého okolí, ale i ze své mysli, emocí. Snažím se naladit, procítit, zda je tohle opravdu má cesta. Okamžik souznění a pak nespokojenost. Jsem snad nezařaditelná? Každý má své místo a já je nemohu nalézt. Na Zemi je určující název pozice a já se stávám tím, co onu pozici tvoří. Pozic jsou statisíce a já patřím do všech a zároveň do žádné.
Jak tohle uchopit a pochopit. Kde je klíč k záhadě?
Slovo je rovněž mým darem a tak se skrze něj snažím přiblížit k cíli. Vysílám slova se svým významem, energií, prožitkem, uvědoměním, obohacením, nalezením, přijetím. Měním adresáty a doufám, že v jejich odpovědích naleznu to, co hledám. Výsledek je však stejný jako u všech mých zaměstnání. I zde jsem hledala. Plně se vždy ponořila do určité činnosti a bedlivě vnímala zpětné vazby. Zpočátku to vypadalo, že jsem konečně na svém místě předurčení. Uplynul nějaký čas a já vyčerpala všechny možnosti, které jsem mohla v dané činnosti získat. Přišla nespokojenost a touha po změně. Snad jinde budu úspěšnější.
Stejně dopadlo i mé adresné psaní. Adresát nejprve obdivoval mé slovní vyjádření, děkoval za zpětnou vazbu, kterou zde nalézal i pro sebe a za můj úhel pohledu, ze kterého mohl čerpat. Reakce na má slova byla pro mne signálem k pokračování a tak byl brzy zahrnut takovým množstvím mého sdílení, že se v něm začal ztrácet. Ztrácet sebe. Pokud mi naznačil jasnou a určující hranici, za kterou mne nepustí, mé psaní přirozeně ustalo. Pokud však byla hranice jen nesměle naznačována a posléze opět otevřena, byť nepatrným impulsem, potřeba psaní mne opět dostávala do tlaku, který jsem vlastní vůlí nebyla schopna přerušit. Mohla mne zastavit jen jasná stopka.
Možná to byla tak silná potřeba sdílet, možná silná touha odhalit, zda jsem tu správně. A protože jsem se stala v touze vědět, zda psaní, které je pro mne tak přirozené a motivující je oním posláním, musela jsem projít třikrát stejnou situací, než jsem pochopila. Pokaždé se jednalo o léčitelky. První mi poslala po mém neutuchajícím písemném projevu vzkaz: „A hlavně, už mi nikdy nepiš!“
Tenkrát jsem se zcela vnitřně zhroutila a trvalo rok, než jsem tohle odmítnutí byla schopna přijmout. Druhá léčitelka mé psaní zastavila způsobem, který byl velice rázný, ale zároveň zcela jasný, bez náboje zranění. „ Děkuji za sdílení, které jsi mi nabídla a ze kterého jsem mohla čerpat i pro sebe, ale i já dostávám své informace. Potřebuji se nechat vést tedy informacemi svými a nikoli Tvými.
Děkuji Ti také za to, že jsem si díky Tobě uvědomila, jak mám pro všechny a všechno otevřené hranice. Je čas je nastavit a přijímat jen to, co uznám sama za vhodné. Proto od této chvíle, pokud budu chtít slyšet Tvůj názor, řeknu si o něho. Pokud ne, nepřeji si, aby ses nadále se mnou dělila o svá poznání, byť jsou hluboká a obohacující.“ Ustala jsem ve psaní a na našem vztahu se nic nezměnilo.
Ale ani druhé odmítnutí mi neukázalo cestu. Proto musela přijít třetí léčitelka. Zde jsem se setkala s velmi silnou zpětnou vazbou. Dvě předchozí ženy reagovaly jen velmi sporadicky. Tato třetí žena však odpovídala obsáhlými zprávami a já opět získala pocit, že písemné sdílení je mou cestou. Nejprve přicházely signály mého těla, kdy se začaly opět objevovat výčitky, že zahlcuji. Potom i jemný náznak z druhé strany, že bych měla přestat.
Pokud bych již nedostala žádnou reakci skrze další písemnou zprávu, asi by se tak stalo, ale vždy přišlo pár slov a můj vnitřní proud slov tak zesílil, že nebylo v mé moci jeho nátlak ustát bez psaní. Mělo to tak být. Muselo přijít razantní odmítnutí, které s konečnou platností ukončilo nejen psaní, ale možná i pomohlo postavit pevné hranice, které už nelze zbořit. Vždy jsem cítila snahu je nastavit, ale také vliv hlubokého soucitu, který v tom této třetí ženě bránil.
Možná to vyzní sobecky…věděla jsi a přesto pokračovala. Ale Vesmír mne vedl tak, aby bylo dotaženo do konce to, co bylo započato. To, že ve prospěch nás obou, si uvědomuji až dnes, po dnešní noci. Do této doby zde vysel stále otazník, proč jsem tímhle musela opět projít?
Zpětně si uvědomuji, že zranění, které se mne ve všech třech případech v různé intenzitě dotklo, nebylo zraněním mého odmítnutého ega, ale bolesti z toho, že už nemám kam psát. Nátlak slov neustával a já nevěděla kam onen proud energie nasměrovat, aby tlak povolil.
Začínám vnímat svůj vlastní Vesmír, který si tvořím, Realita mi pravdivě odráží to, co je mým obsahem. Jsem-li nespokojená, v mém Vesmíru narážím na nespokojence. Vztek mi tvoří Vesmír plný emocí zloby. Jak jsem psala v předchozí eseji. Tvořím si realitu pekla stejně, jako realitu nebe. Mé okolí je jen následkem mého tvoření. Neumím si nastavit hranice, přijímám každého s láskou a s hlubokým soucitem a snažím se mu pomoci. Pak zákonitě potkávám stejně nastavené lidi. Učím se dávat hranice, za které nepustím druhé. Ne proto, že je odmítám, ale proto, abych zachovala samu sebe. Pokud je nechám vstoupit do svého prostoru bez omezení, jejich zranění se stane manipulující, beroucí mi svobodu.
To, co vnímám jako vnější vliv, manipulaci, zasahování, omezování, je opět jen odrazem vnitřního. Takto se mnou manipuluje má mysl. Omezují mne má zranění. Zasahuji do vnitřního klidu a z nevědomosti vytvářím potřebu boje. I zde jsou důležité hranice. Ne proto, že odmítám to, co je mou součástí, ale pro lásku k sobě. Proč bych sama se sebou měla manipulovat, zraňovat, vytvářet destrukci? Vždyť to, co vnímám jako destrukci zvenčí, je v pravdě mou sebedestrukcí. Nastavit hranice neznamená přestat přijímat, přestat milovat. Je to naopak tou nejhlubší a nejvědomější láskou. Láskou k sobě.
Musela jsem třikrát projít stejnou zkušeností, abych vyčerpala vše, co k vyčerpání bylo a mohl přijít sen, který mi ukázal jiný úhel pohledu.
Vidím rovnici 4 x 11 =44. Číslo 11 je pro mne vždy číslem transformace. Číslo 4 pak čtyřmi pozemskými živly. Vymetám pavučinu ze čtyř koutů u stropu. Vymetením konečně obnovím to, v čem mám pokračovat. Promlouvá ke mně Vesmír. Najednou cítím obrovskou svobodu a volnost. Toužila jsem stále po ztotožnění s něčím pozemským. Být učitelkou, chůvou, pečovatelkou, matkou, babičkou, manželkou, malířkou, spisovatelkou. Hledala jsem své schopnosti a chtěla je zařadit a přiřadit k určitému označení. Získat svou identitu, své ztotožnění s něčím, abych získala pocit pevné půdy pod nohama.
A najednou jsem vtažena do prostoru nekonečnosti. Nejsem ničím a zároveň vším. Obrovská úleva. Nejsem připoutána k pozemskému a přesto součástí Země. Má krev je její krví a její krev krví celého Vesmíru. Pokud svou krev znečišťuji nespokojeností, hněvem, arogancí, manipulací a destrukcí vycházející z převzatých vzorců ze svého okolí, pak otravuji nejen krev sou, ale i Matky Země a celého Vesmíru. Když však zůstávám u sebe a obdaruji se láskou, pak energie lásky zalije celé Univerzum. Tvořím si svůj vlastní Vesmír, který má svou energii a pak stejnou energií přitahuji každého se stejným nábojem.
Mohu se podívat na souseda, přítele, manžela. Vše je odrazem toho, co vysílám. Nezáleží na tom, zda proto, že odmítám tuto část přijmout, je pro mne bolestivá, nebo má jiný důvod. To, co je destruktivní je součástí minulosti. Tedy stopy prožitého, kde se všechna má zranění, pocity křivdy, násilí, nepochopení, smutku, oběti, viny uložily. Pokud je vyzvednu z nevědomé části do části vědomé, pak jsou vystaveny světlu poznání. Uvědomím si, že tohle už neprožívám, tohle je součástí minulosti, která uzavřela tok energie a zůstala zde pozastavena ve stejně nevědomé formě.
Vše bylo prožíváno a přijímáno v rovině nevědomí a zůstalo tu uloženo až do doby, než světlo vědomí prozáří tu temnou část života, která může být konečně uzdravena. Pouhou změnou úhlu pohledu. Situace byla vnímána skrze mé uměle vytvořené já, které vzniklo z pokřiveného náhledu, jenž byl dán mým prostředím, vzorci mých předků a nasáváním všeho, co není mé. Světlo poznání je světlem mého skutečného Já. Toho, co je mou skutečnou podstatou, která mi byla vtisknuta samotným Vesmírem již při mém zrodu.
Vesmír je mým otiskem, průvodcem, rádcem, učitelem, přítelem i léčitelem. Stačí mu jen naslouchat. Je vším a ve všem. I můj vesmír je jeho součástí stejně, jako on mou. A tu přichází odpověď na otázku mého poslání a místa ne Zemi.
„Jsi vším ve všem a proto můžeš hledat až do konce svých dnů a nikdy se s ničím neztotožníš. Nejsi omezena na jediné, protože jsi celkem. Jsi kreativní proto jsi poznala a stále budeš poznávat možnosti, ve kterých najdeš své schopnosti. Jsou nekonečné a neomezené stejně, jako jsi neomezená a nekonečná ty a jako celý Vesmír. Nehledej tedy uplatnění v jediném. To by ti nikdy nepřineslo naplnění. Buď vším a zároveň ničím. Neupírej oči k vytouženému cíli a soustřeď se vždy jen na další krok.
Teprve až jej uděláš, můžeš se připravit k dalšímu. Budou ti dávány ukazatele tak, jak je dostáváš po celý svůj život. Nevytvářej si iluzi, že vedou k jedinému cíli, protože cílem jsi ty. Máš mnoho darů a jedním z nich je i dar slova. Není však určen k tomu, aby byl vysílán ke konkrétnímu adresátovi. Tím by ses sama vymezila a zažívala pocit frustrace, který je ti tak dobře známý.
Tlak, který vnímáš je tlakem, který máš proměnit v akci. Je potřebné psát a dávat vše prožité a procítěné do slov. Slova jsou vždy podbarvena vjemy, obrazy, emocemi, pocity, poznáním a pochopením. Je to způsob komunikace na Zemi. Stejně tak z Vesmíru je ti skrze vjemy, obrazy, pochopení, uvědomění, ukazován další krok. Řídíš se ukazateli a přicházíš na místo, které svým darem slova popíšeš, rozkryješ vše prožité i procítěné a vyšleš zpět do Vesmíru. Skrze tvé pocitové a mentální prožívání, které je možné pouze na Zemi, vyšleš zprávu. Tvé poznání, pochopení a obohacení se stává nejen tvou součástí, ale i součástí všeho.
Cítím se velmi osvobozena od urputnosti, se kterou jsem se snažila prosadit, zviditelnit a obhájit na Zemi. Toužila jsem někam patřit, někam se zařadit a neuvědomovala si úhel pohledu, který mne vedl k oddělenosti. Nyní se vnímám mnohem celistvěji, volněji, více sama sebou. Přestává být pro mne důležité dokonce i to, zda někdo otevře mé stránky, nebo si přečte mou esej. Udělala jsem další krok a možná už příští mi ukáže zcela jinou formu mé existence. Život se tak stává ještě větším dobrodružstvím, ve kterém už znám své poslání.
Mým posláním je naplno žít, vnímat, prožívat, cítit, poznávat, pochopit a sdílet.
Již tu není omezení sdílení pouze s některými lidmi. Sdílím s Vesmírem a neočekávám odpověď, ani zpětnou vazbu. Dávám pro radost ze samotného dávání. A možná i tohle má být mým mottem, pro šťastný život na Zemi. Dávat pro radost ze samotného dávání.