Řeka života
Je tomu již mnoho let, co jsem začala hlouběji pronikat do psychologie. Tedy psychologie a psychiky své. Objevovat své vlastnosti, pocity, emoce. Dalším krokem se stala filozofie. Hodiny a hodiny přemýšlení, přemítání, analýzy, neustálého rozboru příčin, následků a mých postojů. Kontrola nad svými činy, emocemi, myšlenkami. Obviňování, pocit nespokojenosti…zase jsem to nezvládla, dělám něco špatně!
Návody jak pracovat, stohy knih, semináře, setkávání, sdílení, srovnávání, touhy. Netrpělivost, dotazování, hledání odpovědí, uvědomování si vzorců, snaha o změnu, sledování každého kroku a hledání cíle. Nečtu, ale studuji, nežiji, ale učím se. Stále ve střehu, lačná nového. Jsem jako ostříš, nic mi nesmí uniknout, nesmím nic přehlédnout, ve všem hledám ukazatele, nic nenechávám náhodě. Situace beru jako výzvu, problémy jako užitečné překážky. Jsem štvanec sebe sama. Touhy se mění, stejně jako cíle a cesty. Nesnáším stereotyp. Změna je můj život. Neklid, podrážděnost, spěch, tápání.
A najednou jsem unavená a nevím, k čemu to všechno bylo. Vždyť jsem se nepohnula z místa. Ano, jsem moudřejší, pronikla jsem do mnoha tajů života i sebe. Dokáži se vcítit do druhého, soucítit a pochopit. To vše skrze vlastní zkušenosti. Dokáži přijímat bez zatrpklosti a žehrání na osud. Nacházím své vnitřní hodnoty, o kterých jsem dříve nevěděla. Objevuji svou vlastní sílu, kterou jsem plýtvala na nepodstatné. Dokáži rozlišit skutečné hodnoty. Přišlo ke mně malování a psaní. Již nejsem povrchní a emotivně ztřeštěný egoista. Nakonec, mám už na to svůj věk. Mohu prožitek poznání předávat svým dětem, vnoučatům, přátelům. Ale co dál?
Zase nová křižovatka? Kolikátá už! Jsem unavená z věčného hledání a tápání. Už nechci hledat, chci jediné. Žít sebe a na svém místě! Vím, že jsem jedinečná tak, jako každý. Vím, že jsem dostala něco, co mám zde na Zemi využít. Jenom tak se stanu onou jedinečnou částí celku, která přesně zapadá do mozaiky bytí. Mám určité předpoklady, které se skrývají v mé podstatě. Tedy se potřebuji setkat s mým nejhlubším Já. Nalézt a začít využívat pro dobro své i celku. Má duše sestoupila na Zem za nějakým účelem. Předem si dala úkol, který sem přišla splnit. Pokud se nacházím na zcela jiném místě, než bych měla být, pak jsem nespokojená a stále mi něco chybí. Nemohu být šťastná a užívat si života naplno.
Závidím těm, kteří našli své poslání, které je naplňuje v podobě určité činnosti. Jsou na svém místě, sami sebou.
Mysl kombinuje a právě ona vytváří únavu a pocit zkamenělé stagnace. Proto odevzdávám otázku svému srdci a ulehám ke spánku. Sny jsou mými rádci, učiteli i stejně reálným světem, jakým je svět hmotný.
Uvolňuji se a hlavou mi víří mnoho obrazů. Jeden se propojuje s druhým a nakonec spánek přeruší odpověď, která je tak výrazná, až se mi otevřou víčka.
Plavala jsem v rybníce. Voda byla průzračná, ale má zvědavost mne vedla k tomu, abych si stoupla na dno. Noha se hluboko zabořila do bahna a voda se okamžitě zkalila. Objevila jsem svou první negativní vlastnost, první chybný vzorec, který mi do života vnáší nespokojenost. Okamžitě se ho snažím uchopit a vyřešit. Pracuji intenzivně, má vůle se zvětšuje úměrně s trpělivostí. Další krok a další kal. Na dně není jediného místa, které by zanechalo vodu čistou. Tak tohle musím všechno pročistit? Úmorná a nekonečná práce. Tisíckrát si myslím, že jsem to zvládla a tisíckrát se propadám zpět do pocitu marnosti mého počínání. Nepřestávám usilovat. Občas se pokládám na hladinu a čekám, až se kal usadí. Čistá voda mi dává naději a sílu. Znovu si stoupám na dno. Nic se nemění. Kalu neubývá, jen už mne nepřekvapuje. Vím o něm.
Uzavřena ve svém rybníce, s hladinou plného světla od paprsků slunce, s kalným dnem. Nenalézám způsob, jak rybník vyčistit. Musela bych jej vypustit a bahno odstranit. Pak znovu napustit. Ale bez bahna by zahynuly všechny ryby, které zde nalézají potravu. Rybník se stojatou vodou nemůže být nikdy čistý. A přesto sem přitéká čistá voda z lesa. Je tu tedy pohyb. Jdu se podívat, zda také odtéká…ano, odtéká, ale ta voda je zakalená mým pohybem. Teče do potoka, kde se čistí přirozenou cestou. Mezi oblázky s travnatým břehem, plným zákrut.
Rychle se probouzím a sen již v bdělosti doznívá.“ Po celou dobu věříš, že jsi uvězněna v kalném rybníce. A skutečně jsi. Sama ses do něj uvěznila, sama ses snažila mít o všem přehled, mít vše pod kontrolou. Nic ti nesmělo uniknout. Nemohla sis dovolit nechat se unášet proudem. Ztratila bys kontrolu i sebekontrolu. Tvé bahnité dno ti dávalo pocit jistoty, že víš kdo jsi a kde jsi. A přesto poznáváš, že ses oklamala. Toužíš po životě a ten nenajdeš ve stojatých vodách. Hledáš své místo, ale ani ono zde není. Znáš jen poloviční pravdu o tom, kým jsi.
Ale ničeho nelituj. Tvůj rybník byl velice důležitý. Každý ho má. Každý musí poznat své světlo i stíny. Teprve když je poznáš a přijmeš, jako svou součást, můžeš svůj rybník s poděkováním, láskou, omluvou i prosbou za odpuštění, opustit. Nadešel čas, aby ses odevzdala životu. Vstup do jeho řečiště a nechej se unášet proudem s důvěrou, že tě voda zanese na tvé místo.
Věř, že zde nalezneš své dosud nepoznané hodnoty. Řeka je kreativní, díky vlnkám, které si s tebou budou pohrávat. Vstoupíš do prostoru neustálé proměny a nového poznání. Rybník byl pouhým začátkem, řeka je pokračováním a jednou i ona vústí do moře.
Nepospíchej však k moři a užívej si té plavby po řece. Pluj s lehkostí, důvěrou a hlavně, plně se jejím vlnám odevzdej. Jedině tak neztratíš spojení s neustálou proměnou a novým poznáním.
Každá lidská bytost má svou volbu. Může zůstat ve svém rybníce a stěžovat si na znečištěnou vodu. Může hledat viníka a do konce svých dnů obviňovat druhé.
Může z rybníka vytvořit kalnou tůň, kde bahno ucpe přítok i odtok vody. Může být velmi prospěšný už jen tím, že bude rybník udržovat v co největší čistotě. A jednou z jeho rybníka začne odtékat stejně čistá voda, jaká přitéká.
Tvá volba však byla, pohyb. Dosud to byl jen pohyb tvůj. Tvá vlastní vůle, tvé úsilí. Nyní cítíš, že jsi už z té usilovné činnosti unavená. Přijmi tedy pohyb, který je ti nabízen. Polož se na plynoucí řeku a odevzdej se vůli vyšší. Život ti ukázal, že je mnohem snadnější a radostnější, být spolujezdcem, než řidičem.
Což neznamená, že se zbavíš veškeré zodpovědnosti. Ba naopak. Teprve nyní přebíráš zodpovědnost nejen za sebe, ale za každého člověka, kterého potkáš. Už víš, že je tvou součástí a jediné co můžeš udělat je, že ho budeš milovat. Milovat jako boží a jedinečnou bytost i jako tvou součást. Už nebude já a on, ale pouhé Já. Už nebude koho obviňovat, na koho se zlobit. Vším jsi už po zbytek života jenom ty.
Jsi připravena vkročit do této řeky a plně se odevzdat? Pokud ano, vítej ve světě hravosti, kreativity, naplněného života, radosti, štěstí a spokojenosti.
Pokud to budeš cítit jinak, pak víš, kde máš hledat příčinu“.
Vím, souhlasím, odevzdávám se. „Buď vůle Tvá!“