Ovečka a jehně
Na jedné velké pastvině, stála salaš a v ní žila rodina ovcí. Vévodil jí statný beran, který zajišťoval potravu a vzorně se o svou rodinu staral. Společně s ovcí vychovávali svá dvě jehňátka. Ovce však byla od své matky naučena, že musí být rodina podřízena jediné autoritě. Té její. A tak přestože byl beran velice tvrdohlavý, nakonec ustoupil nátlaku ovce a přenechal jí svou vládu. Ovce se starala o svá jehňátka s velikou láskou a věnovala jim veškerý čas. Byla tu však jediná podmínka. Jehňátka se musela chovat tak, jak si ona přála, jak ona uznala za vhodné, jak se to naučila od své matky a ta zase od své. Když jehňátka vyrostla, postavila si své salaše na stejné louce. I nadále poslouchala rady svých rodičů a vůbec nepřemýšlela o tom, že by něco mohlo být jinak.
Malá ovečka, která už dávno nebyla jehňátkem, protože i ona již porodila svého beránka a svou ovčičku, však začala přemýšlet. Jsou slova její matky opravdu správná? Co když je všechno jinak, než je učila? A tak se začala více rozhlížet nejen po jejich louce, ale začala navštěvovat i sousední pastviny. A najednou viděla, že výchova rodičů určila její cestu, která není její, ale jejich.
Čím více poznávala, tím více se ztrácela. Najednou nevěděla kdo je, co potřebuje, co se jí líbí, po čem touží. Všechno to byla jen přání její matky. Přemýšlela jako ona, konala jako ona, chtěla to, co ona. Jediné na co si dávala neustále pozor bylo sledování, zda se ovčička s beránkem chovají podle jejích představ a plní její podmínky lásky.
A tehdy se ovečka rozhodla, že musí tenhle řetězec výchovy, návyků a tradic přerušit. Přece je nesmyslné, aby své jehně milovala jen s podmínkami. Vždyť je má ráda se vším, co k němu patří. Ale opravdu to tak je? Proč se potom chová tak macešsky? Brzy nalezla odpověď. Protože se tak chovají všechny ovce. Musejí se tak chovat, vyžaduje se to od nich.
Ovečka uléhala velmi smutná a nevěděla, jak by mohla změnit to, co pokazila.
Bylo jí tak líto svých jehňátek, která svou výchovou omezovala. Určovala jejich směr a vůbec jí nenapadlo, že by chtěla jít jinudy. Byla tu jediná cesta pro všechny a tou se musí řídit. Bez ohledu na své skutečné potřeby.
Brzy jí přmohla únava a tak usnula tvrdým spánkem, který sebou přinesl sen s krásným příběhem.
Kdysi dávno, kdy na Zemi ještě nežily žádné ovce, pluly na obloze nádherné mraky. Byly to takové bílé, kudrnaté obláčky, které vypadaly jako kadeřaví beránci. Jeden z nich byl velice zvídavý. Shlížel seshora na tu krásnou zeleň a přál si, aby se jí mohl dotknout. A tak se rozhodl a jednoho dne poprosil pána všech nebes, aby mohl sestoupit a žít uprostřed té zeleně. Vždyť dosud znal jen odstíny modré a bílé, ale tam dole je tolik pestrosti, jakou dosud neviděl.
Pán nebes souhlasil a beránkovi postavil duhový most, po kterém mohl sestoupit. Beránek byl tím nejšťastnějším beránkem. Běhal po všech koutech té nádherné země, ochutnával šťavnatou trávu, čichal ke všem květinám, pil z lesních potůčků a jeho štěstí se zdálo nekonečné.
Po nějaké době, kdy už všechno prošel, ochutnal i shlédl, mu najednou začalo být smutno. Vzhlížel k nebi a vysílal své prosby ke všem obláčkům. Vábil je svým hlasem a vyprávěl, jakou krásu zde nalezl. Jeho slova uslyšela i jedna ovce. Zatoužila po té nádherné a chutné pastvě. I ona předstoupila před pána nebes a požádala ho o sestup na Zemi. Pán nebes znovu vystavil duhový most, a ovečka sestoupila ke svému beránkovi. Brzy si spolu vystavěli svůj příbytek, aby byli chráněni před nepřízní počasí a po nějaké době se jim narodila i malá ovečka.
Ovce, ani beránek nevěděli, jak jí mají vychovávat, co naučit. Začali tedy zkoušet, co je dobré a co špatné. Byli nezkušení, nevěděli nic o řádu této Země. Vůbec je nenapadlo, že její řád podléhá řádu nebes, který tak dobře znali. Čím více se věnovali zkoumání svého nového domova a pátrání po jeho řádu, tím více zapomínali, odkud přišli. Zapomněli na pána nebes, který je sem seslal a nebesa se stala jen oblohou, která jim dává slunce a vláhu.
Byli tak ponořeni do vytváření vlastních pravidel, že se zcela ztratili i sami sobě. Svou vládu srdce, které je vedlo v harmonii s nebesy a tedy i jejich, předali vládě rozumu. Oddělením od jediného, vzniklo dvojí. Už věděli, co je dobré a co špatné a k tomu vedli i svou ovečku. Kárali jí, když porušila nařízení, protože tím by zničila to, co sami vytvořili. Nemůže žít bez omezení. To by nastal chaos, ve kterém by se sami sobě ztratili.
A tak ztraceni ve vlastním chaosu, který nazývali řádem, se zcela odloučili od řádu jediného. Byli na sebe velice pyšní, jak mají vše pod kontrolou a tak po této cestě vedli všechny své potomky. Naučili je každý krok tak, aby je i oni mohli předávat dál, dalším svým jehňátkům. Mysleli, že vytvořili podmínky, které všechny ovce a beránky sjednotí a povedou je jedinou, správnou cestou.
Ubíhal čas a skutečně se zdálo, že cesta je správná a vede ke spokojenému životu zde na Zemi. Jenže, čím více generací oveček se rodilo, tím více se projevovala nespokojenost. Jedněm se nelíbilo tohle, druhým tamto. Jedni říkali, že tohle je správné, ale druzí stejnou věc označili za špatnou. Na Zemi vznikal stále větší zmatek. Už nikdo nedokázal určit, co je dobré a co zlé. Každá ovečka i beránek si totiž prožili jiný život a tak díky svým zkušenostem viděli věci jinak než druzí. Zavládl nepokoj, ovečky byly podrážděné a svalovaly vinu na berany. Ti zase vyčítali ovečkám jejich chyby a špatná rozhodnutí. Ovečky se snažily ze všech sil vychovávat děti tak, jak byly naučené, ale i jehňata se začala bouřit. Už nechtěla dělat to, co je rozumné. Chtěla dělat to, co cítí za správné.
Každým narozením přicházelo na svět jehňátko vzdorovitější, svéhlavější a stále více chtělo prosadit samo sebe. Bylo si totiž dobře vědomo, kým je a nehodlalo se přizpůsobovat. Pokud na ně byl vyvíjen silný nátlak, probouzela se v něm zloba a vztek. Dokud bylo jehňátko malé, často ustoupilo nátlaku své matky, ale jak rostlo, rostl v nich i vzdor. Za každou cenu chtělo být samo sebou a tak se úmyslně chovalo tak, jak bylo zakázáno. Nesvěřovalo se své matce, odmítalo její rady.
Odcizilo se. Dobře znalo její řád a vědělo, že ona jej nejen nepřekročí, ale nikdy ani nepochopí, že je tu i jiná, svobodnější a přirozenější cesta. Ne cesta rozumu, ale cesta srdce. Proměna bezpodmínečné autority v bezpodmínečnou lásku. Jedině tak pochopí své jehně. Jeho potřeby a pozná, kým skutečně je a jaké poselství jí přináší ze samotných nebes, od jejího pána, na kterého už dávno zapomněla. Nese jí rozpomenutí se na její skutečný domov a jediný řád, kterému podléhá vše. Tedy i život na Zemi.
Ovečka cítila, jak jí po huňaté srsti stékají proudy slz. Uvědomila si, že sen byl skutečností a to, co považovala za skutečnost je pouhým snem. Běžela ke své malé ovečce a láskyplně jí objala. Z jejích slov plynula láska, prosba za odpuštění a hluboká pokora k životu na Zemi.
Převyprávěla jí svůj sen a vysvětlila, proč se k jejímu jehňátku chová jinak, než se chovala k ovčičce. Podvědomě si uvědomovala svou chybu při výchově a snažila se malému jehňátku dát to, co nedala jí. Snažila se bezpodmínečnou autoritu vyměnit za bezpodmínečnou lásku.
Ovčičce se tenhle přístup nikdy nelíbil. Vždyť podrývá u jejího jehňátka autoritu! Ovce svým snem mohla ovčičce vysvětlit své chování a zároveň mohla nahlédnout do pocitu ovečky. Domluvily se spolu, že ovce nebude měnit rozhodnutí její vůči jehňátku a ona zase ovci nechá prostor pro bezpodmínečnou lásku vůči jehňátku. Zda ovčička změní autoritu v lásku, je už na ní.
Vždyť je to právě ona bezpodmínečná autorita, kterou jednou na Zemi vytvořila jedna nevědomá ovce. Ne proto, že by chtěla někomu ublížit, nebo ho svést z cesty, ale proto, že i ona sama se ztratila. Dělala tedy jen to nejlepší, co dělat mohla. A se stejným úmyslem tak činily všechny ostatní ovce po všechny generace.
Ovce byla šťastná. Sen jí pomohl, aby se probudila ze snu. Sice i svou ovčičku ve snu udržovala a určovala její kroky, ale dočkala se okamžiku, kdy může autoritu proměnit v lásku a ukázat tuhle správnou a pravdivou cestu i malým jehňátkům. Na změnu není nikdy pozdě. Vždycky je období spánku a pak období bdělosti. Jedna probuzená ovečka může vzbudit i druhé. A probudit se k bezpodmínečné lásce je tím největším darem. Darem samotných nebes.