Mravenec a netopýr
Na veliké hromadě jehličí žili mravenci. Byli velice pilní a od rána do večera pracovali. Prolézali všechny místa kolem svého mraveniště a hledali kousky kůry, listí a jehliček stromů, na stavbu svého domova. Museli také hledat potravu a zabezpečit líheň pro nové mravenečky. Každý měl svůj úkol, který dělal co nejlépe, protože cítil, že právě k tomu je předurčen.
Nedaleko mraveniště byla skála, která ho chránila před silným větrem, deštěm i vánicemi. Ve skále voda vymlela díru, a z té se časem stala jeskyně. A právě v ní se usídlil jeden nespokojený netopýr. Svůj úkryt opouštěl jen v noci, protože nechtěl s nikým mluvit a ničeho se účastnit. Ne proto, že by byl líný, ale proto, že se mu život na Zemi vůbec nelíbil. Zvířata tu byla na sebe zlá, záviděla si, předháněla se, kdo bude mít větší dům, více potravin, kdo má lepší křídla, nebo peří, kdo je rychlejší, krásnější, větší, menší. Jedno zvíře odsuzovalo druhé a svádělo na ně všechno to, co se mu nelíbilo. Nikdy nenechalo vinu na sobě, ale hledalo příčinu v ostatních.
A tak netopýr, zavěšen u stropu jeskyně, snil svůj sen. Snil o světě, kde by vládla jen láska, vlídné slovo, vzájemná pomoc a radost. Zvířata zde byla moudrá a tak všechna věděla, že mezi nimi není rozdílu. Jsou vzájemně propojeny a když by jeden udělal něco špatného, zasáhlo by to i všechna ostatní zvířata. Proto konala jen dobré skutky. Jedině pak budou všichni šťastni.
Čím více netopýr snil, tím více se zdržoval v uctivé vzdálenosti od tohoto světa. Tolik si přál, odejít odsud a vrátit se tam, odkud jistě kdysi přišel. Odejít ze světa zloby, strachu, nenávisti a agrese, do světa lásky, štěstí a neustálé radosti.
Už ho tu nic netěšilo a přesto, že se snažil ze všech sil přežít, jeho touha narůstala. Dokonce se sblížil s netopýří slečnou a časem s ní měl svá netopýří mláďátka. Doufal, že jeho děti ho přitáhnou k životu na zemi a začne mu lépe rozumět. Čas ubíhal a s netopýři vylétli ze své jeskyně, aby si i oni našli svou rodinu. Marně jej netopýří samička vábila na světlo a popisovala krásy, které jsou všude kolem. Netopýr dál, zavěšen u stropu, snil svůj sen.
Až jednoho dne se stalo, že uslyšel zoufalé volání v blízkosti jeskyně. Bylo tak hlasité, že musel vylétnout ze svého úkrytu a najít příčinu. Uviděl docela maličkého mravenečka, jak se zaklínil mezi dva úplně malé oblázky na skále a nemohl se z jejich zajetí vymanit. Z plných plic, zoufale volal o pomoc.
Netopýr se k němu přiblížil a usedl na blízký kámen. Poprvé vnímal takového tvorečka tak zblízka. Pomyslil si, že tak malý tvor nemůže být vůbec pro svět důležitý. Když ho tu nechá zahynout, vůbec nic se nestane. A jak tak přemýšlel, najednou zachytil vlny, které mu začaly vyprávět příběh, jež dosud neslyšel.
„Tenhle malý mraveneček je stejně důležitý pro život na Zemi, jako všechna ostatní zvířata a rostliny.
Každý sem přichází se svým úkolem a se svými dary. Jejich dar pomáhá všemu ostatnímu stejně, jako dary všech ostatních jemu. Nic není většího a nic není menšího. Tedy i tak malý mraveneček přináší dar, jenž není menší než dar toho největšího zvířete na Zemi. Je obdarován a má svůj úkol. Je pak na každém, zda své dary a úkoly najde a zda je naplní. Jsou takoví, co jej objeví velmi brzy, pak jiní, kteří musí dlouho hledat, nebo třeba i takoví, co jej nikdy nenajdou. Nenajdou, protože jim v tom brání pohodlí, nebo nepřišel ještě jejich čas. Ještě si musí něčím projít, něco pochopit, něco prožít. Tenhle mraveneček zná dobře své dary i úkol a proto tak zoufale prosí o vysvobození ze zajetí. Nechce zemřít, aby naplnil to, s čím se zrodil. Má jedinou touhu. Předat to, s čím přišel, aby skrze něj, bylo pomoženo i všem ostatním. A nejenom zvířatům a rostlinám, ale celé Zemi , celému Vesmíru. Tak důležitý je tenhle malý tvoreček. A Ty tu nad ním stojíš a přemýšlíš, zda za pomoc stojí. Utíkáš do světa lásky a světla a tvé myšlenky jsou tak temné! Musíš se ještě hodně učit, než tohle pochopíš. Ale také možná, že právě nastal Tvůj čas probuzení. Skrze tohoto malého tvorečka Ti přišla zpráva z Tvého láskyplného světa. Také to, bylo posláním mravence. A on je právě naplnil.“
Netopýr zůstal jako omráčený. Najednou se mu začalo spojovat všechno, čím si v životě prošel. Každý prožitek, pocit, myšlenka, se stala malým dílem skládačky, která vytvořila celkový obraz. Obraz o něm, jeho darech i úkolu, se kterým sem přišel. Najednou v sobě ucítil obrovskou sílu. Jako když se rozsvítí světlo na konci temného tunelu, ve kterém dosud žil. Už věděl, co má udělat. Vždyť je uzpůsoben k tomu, aby přijímal signály z jiných míst. Má dar vnímání toho, co jiná zvířata nezachytí. Nejen, že zachytí vlnu, ale dokonce jí rozumí a může předávat dál. Jeho tělo je napojeno na všechna zvířata a zná jejich vlnové vibrace. Může tedy své vibrace naladit na jejich a tím i oni porozumí tomu, co k nim přichází z jiných míst, z jiné planety, jiné galaxie.
Sotva si netopýr uvědomil své dary,okamžitě se mu ukázaly i dary malého mravenečka a jeho úkol zde na Zemi. Udělal svůj první krok a cítil, že Vesmír na tento krok jen čekal. Teprve až jej dokáže udělat, pak mu Vesmír může ukázat další. Vzpomínal, jak zavěšen ve své jeskyni jen snil a často odsuzoval sebe i vše kolem. Teď ví, že všechno mělo svůj smysl, svůj řád, svůj důvod, svou příčinu. Netopýr, jako by začal vidět to, co dříve neviděl. Vždyť denní světlo jej vždy oslepovalo a pojednou je tak zářivé a moudré. Vůbec nechápal, co se to s ním děje. Začal vnímat věci kolem sebe úplně jinak. Dříve zůstával na povrchu a jeho vlny se staly vlnami posuzování a úsudku. Nové vlny však jdou pod povrch. Zjistil, že se přeladil na úplně jiné frekvence.
Pohlédl zpět na mravenečka a s velkou něhou a láskou jej vysvobodil ze zajetí kamínků. I oblázky byly nápomocny tomuto probuzení. Nic, ale vůbec nic tu není zbytečného. I květina, která vydává svou vůni je velkým darem pro ostatní.
Její vůně se rozpíná do širokého okolí a do jaké vibrace zasáhne, tu ovlivní.
Netopýr vzlétl a pozoroval krajinu pod sebou. Jakoby ožila. Všechno zde zpívalo, tančilo, propojovalo se, ovlivňovalo, uzdravovalo, pomáhalo k uzdravení. I těžké chvíle, které musela zvířat prožívat, dostala svůj smysl. Právě nejvíce skrze ně, přicházely vlny pochopení, pokory a nalézání skutečných hodnot. Všechno do sebe zapadalo, všechno mělo jediný cíl. Nalezení svých úkolů, svých darů. Ten, kdo již na těchto vlnách plul, byl unášen směrem, který mu přinášel štěstí, radost a hojnost. Jeho vlny byly vlnami bezpodmínečné lásky, ze kterých je vše utkáno.
Blížil se večer. Netopýr poprvé létal při denním světle a také poprvé uviděl to, co ve tmě vidět nemohl. Chvíli přemýšlel, zda neudělal chybu, když žil tak dlouho jen ve svém snu, ve své temné jeskyni. Ale ihned mu přišla vlna, která mu sdělila, že všechno má svůj čas. Čas zrodu, růstu, zrání i plodu. Jeho plody jsou nyní již zralé a je pouze na něm, zda je světu nabídne, nebo si je nechá pro sebe. Může i nadále zůstat ve své jeskyni a čekat, až se jeho život na Zemi naplní a odejde do světa, o kterém snil, nebo se o dary podělí se všemi ostatními.
Netopýr se ani chvíli nerozmýšlel. Teď když už ví, že jeho dary jsou dary pro celý Vesmír, tedy i jeho všechny světy a domovy, pak není důvod, proč otálet.
Vesele zatřepal křidélky a velkým obloukem se vrátil do své jeskyně. Už jí nepovažoval za svůj domov, protože domov je úplně všude. Ani není on a ten druhý, ale jenom on. Druzí nastavují jen zrcadla jeho rozmanitosti. Není jen něčím, je zcela vším. Nemůže jednoho milovat a druhého nenávidět. Znamenalo by to nenávist i k sobě. Nemůže jednomu pomoci a druhého odmítnout, jednoho povýšit a druhého ponížit. Není zde a tam, ani nyní a potom. Vše se děje v jediném okamžiku, v jediném bodě. Výchozí bod vypadá jako nulový, prázdný a klidný a přesto je v něm obsažen veškerý pohyb, všechny formy a čas.
Uvědomil si, že je hluboká noc a on je tu zavěšen u stropu. Vždyť noc je jeho životem a den odpočinkem? Ale on, zbaven veškerého časoprostoru, už nevnímá rozdílnost ani mezi dnem a nocí, temnotou a světlem. Vše splynulo spolu s ním v jediné. V jedinou esenci, jedinou vlnu, jediné vlákno, ze kterého je vše utkáno. A i tohle vlákno se ztratilo. Nezůstalo vůbec nic a přesto v tomto nic, zůstalo všechno.