Mlok a skokan
Na břehu rybníka, ve vysoké trávě žil mlok. Byl mlokem od nepaměti a tak věřil, že jím je. Všichni mu to říkali. Naučili ho, jak má chodit, čím se živit, jak má vypadat, jak se chovat. Zkrátka věděl všechno o tom, co má dělat, aby byl mlokem. Nepřemýšlel o tom, že by měl být něčím jiným. Každý je přece tím, čím je.
Občas z rybníka vyskočil mladý skokan. Vyprávěl mu, jak to vypadá v rybníce a mlok ho na oplátku prováděl vysokou travou. Jednou mu skokan řekl: „Mloku já k Tobě chodím pořád na návštěvu a Ty ke mně nikdy nezajdeš, proč?“ Mlok se smál té bláhovosti. „Jsem mlok a ten žije na souši, nemohu za Tebou do vody“. „Ale když já mohu z vody na souš, proč by to nemohlo jít i obráceně?“ Mlok začal přemýšlet, zda nemá skokan pravdu. A tak se jednoho dne rozhodl a přijal skokanovo pozvání. Vstoupil do rybníka a zjistil, že by tu klidně mohl žít.
Netušil, že tím začíná jeho hledání. Po nějakém čase si stále častěji totiž kladl otázku. „Když mohu žít i ve vodě, jsem opravdu mlok? Nejsem třeba skokan?“ Začal se více dívat kolem sebe a pozorovat zvířata. Jedno lezlo po stromě. Zkusil na něj také vylézt a ono to šlo. Tak jak byl přizpůsoben životu na souši i vodě, mohl díky drápkům a své síle lézt i po stromě. Jiné zvíře pomáhalo slabším a on zjistil, že i když je pouhým slabým mlokem, má v sobě dostatek síly na to, aby pomohl i druhým. Jednou se všiml, že jedno zvíře učilo dovednostem zvíře druhé. Vyzkoušel to a uspěl. Čím více zkoušel, tím více objevoval své vlastnosti i schopnosti.
Bylo to zkoumání velice zajímavé a s každou novou zkouškou se stával moudřejším a vědomějším. Bohužel s každým novým poznáním také sílila i jediná otázka. „Kdo jsem?“ Jsem snad skokan když umím žít ve vodě a být rychlý, nebo snad pomalá želva, kterou potkal? Jsem snad učitel, nebo pečující o slabé? Jsem moudrý? Kdo jsem a kde je mé místo?“ Jeho touha sílila a stávala se nesnesitelnou. U ničeho nevydržel, protože ho to hnalo dál. „Ne, tohle sice také umím, kdybych se věnoval jen tomu, stanu se jistě velice úspěšným, ale naplnění je jen krátkodobé. Musím dál.“
Mlok si občas říkal, že kdyby nepoznal skokana, mohl celý život žít jako mlok, protože tomu věřil. Žít a mít klid. Ale cožpak by byl spokojený a šťastný?“
Nebyl, ale teď také není. Stal se štvancem vlastního života a nezná své místo.
Mlok už byl velice unavený. I když nikdy neopustil louku na břehu rybníka, získal tolik zkušeností a moudrosti, jako by procestoval celý svět. Stačilo někoho potkat a věděl, že i tohle je on. Už dávno není jen mlokem.
Běžel čas a mlok stárl. Nadále zůstával u své rodiny, kde prožil celý život. Už se mu nechtělo zkoušet nové. On totiž ani nemusel. Stačilo si představit kým je a hned cítil, jak dlouho by tím vydržel být a za jak dlouho by toto místo opustil. Jen si představil, že je hlemýžď, který zanechává svou stopu, nebo sojka, která je všude slyšet, či straka, co získává bohatství a hned věděl, že ani zde by dlouho nezůstal. Nic ho nenaplňovalo do takové míry, aby se toto stalo jím samotným. Jak často záviděl těm, kteří o sobě mohli říct jsem skokan, želva, veverka, racek. Vím, kdo jsem.
Mlok se stranil zvířatům a uzavřel se ve svém domově. Nikde však neunikl otázce. „Kdo jsem?“ Každá cesta někam vede a tak i mlok byl přiveden tam, kde měla být odhalena jeho identita. Po celoživotním hledání, strádání, neúspěších, prohrách, vítězstvích, dávání i přijímání, konečně má najít odpověď. Věřil, že jeho čas se navršil. Dostala se mu totiž do ruky pozvánka, kde se shromáždilo mnoho zvířat, která měla stejný problém. „Kdo jsem, jaké poslání mám dát světu“. A odpovědi přicházely. Jedno zvíře bylo upřímnost a mělo dát světu tento nevděčný dar. Jiné láskyplnost, pravda, síla, štěstí, radost. Mlok se účastnil každé debaty a jeho pozornost byla bdělá jako nikdy. Tady je to, co po celý život marně hledal. Nesmí nic přehlédnout. A pak k němu přišla zpráva od zvířat kolem něho.“ Jsi láska, radost a moudrost“. Mlok zajásal a slova si neustále opakoval. „Ano, to jsem, jen jakou formou to dát světu?“ A zvířata radila: „ Piš knihy, maluj obrazy, mluv k lidem, rozdávej radost, vždyť jsi takové sluníčko, co dokáže zahřát i rozveselit!“
Mloka jejich slova potěšila, ale opět jen na chvíli. Cítil, že ani tohle není on a přece i tohle je on. Zvířata jedno po druhém předstupovala a s jistotou v hlase pronášela: „ Já jsem síla, já jsem radost, já jsem pravda!“ Mlok byl rád, že na něho přijde řada až mezi posledními. Třeba mu Vesmír pomůže jako už tolikrát a na poslední chvíli mu sešle odpověď. Jeho čas se blížil. Srdce bušilo jako o závod, sucho v krku, ztuhlé všechny nohy. Na těle studený pot. „ Jak mohu říct že jsem jen to, když jsem i tamto? Jak můžu dát konkrétní odpověď, když se v ní dusím?“ Předstoupil a s přiškrceným hlasem řekl: „Já nevím, kdo jsem.“ Velký žabák, který celé shromáždění vedl odpověděl: „ Všechna zvířata se shodla, že nejvíce ze všeho jsi láskou. Buď jí a čekej. Vesmír Ti v pravý čas přinese odpověď.“
Mlok odcházel ze shromáždění zklamaný. „Být láskou je hezké, po celý život to bylo jeho nejčastější slovo a nejčastější myšlenka, ale teď? Teď mu to připadá tak málo! Ploužil se po cestě a když chtěl vstoupit do trávy, kde žil, najednou to přišlo. Silný proud tepla se rozlil po celém těle až se zachvěl. Nemohl dýchat a dusil se slzami. Vesmír mu přinesl odpověď na kterou čekal celé věky. Chtěl ta slova vyslovit, ale byla tak mocná, že je pronesl jen v duchu: „ JÁ JSEM!“
Zůstal stát omráčen a jediné čeho byl v té chvíli schopen, byla slova díků, která prýštila z nejhlubšího místa jeho srdce. Přesto, že tohle vždycky věděl, teprve teď to skutečně pocítil a prožil v plné síle. Nebesa se otevřela a ze záře nekonečných paprsků světla, mu byl osvětlen celý život. Každý okamžik, aby pochopil, proč tím musel projít, co si měl uvědomit, co poznat, jak a kde nabýval moudrosti. Najednou se zodpovídala každá otázka, vše bylo tak jasné a průzračné.
Nemohl být jen něčím určitým, nemohl se ztotožnit. S čímkoli se ztotožnil, to jej oddělovalo od něho samotného. Být jen něčím by znamenalo, nebýt celistvým. On je vším a ne jen něčím. A cokoli popírá, odmítá, posuzuje, snaží se přetvořit, pak to nedělá s druhými, ale sám se sebou. Je hoden lásky, ale ne jako mlok, ale jako celek. Každé zvíře, rostlina i hvězda je jím samotným. Nelze jinak, než milovat. Milovat však znamená přijímat bez podmínek a to ne jen cosi, ale vše.
Mlok uléhal ke spánku s pocitem štěstí a naplněnosti, které dosud nezažil. Odevzdal se snu a ten ho tak, jako už řadu let učil. Ukázal mu tu největší špínu, to největší zlo a utrpení a přesto ve všem zářil samotný Vesmír. A nejen to, úplně ve všem, byl obsažen i on sám.
Ranní úsvit přinesl nová poznání a mlok věděl, že teď už je ve své řece, ve svém proudu, kterému se může s naprostou důvěrou odevzdat a nechat se unášet.
Stačí být bdělý a bude mu dáno vždy to, co zrovna potřebuje, on sám a tím i celý Vesmír. Jediné co už opravdu nemůže je ztotožňování se s oddělenou částí. Jakmile se ztotožní, oddělí se od sebe jako celku a přijdou staré pocity. Nespokojenost, touha, a bezradnost. Bude jen trpět, očekávat, tvořit si iluze a zažívat neustálá zklamání.
Může být kýmkoli a vše bude jeho, ale nikdy to, co je jeho, nemůže být pouze jím.