Liška a vlčice
V hlubokém lese, tam kde lišky dávají dobrou noc, žila jedna krásná liška. Byla nejen krásná, ale také chytrá. Tak chytrá, jako už lišky bývají. A tahle liška si hledala už mnoho let svého lišáka. Bylo jich tu v okolí mnoho, ale ani jeden se jí nelíbil. Jeden byl malý, druhý hubený, třetí pomalý, další moc rychlý. Tenhle by se určitě neuměl postarat o rodinu, tenhle by se jen povaloval a tamhle ten, no darmo mluvit.
A tak liška žila sama a snila o svém krásném a chytrém lišákovi. Dnem i nocí si představovala, jak ho jednou najde a on jí dá všechno to, co jí chybí. Jednou při svém hledání na takového lišáka opravdu natrefila. Byl krásný, s chundelatým kožichem a zdálo se, že je i chytrý. Liška se zamilovala na první pohled a lišák také. I on hledal lišku, která by byla krásná, chytrá a dala mu to, co sám postrádá.
Nastěhoval se tedy do její nory a brzy měli malá liščátka. Všichni se milovali a říkali si, že jim už vůbec nic nechybí. Jenže liška brzy poznala, že lišák není zase až tak chytrý, jak se jí zdál při prvním setkání. Dokonce už není ani tak krásný a už vůbec jí nedává to, co jí chybí. Toužila po tom, aby se stýkali s okolními liščími rodinami, ale lišák byl nejraději v noře. Chtěla, aby svou noru zvelebili, ale lišákovi stačilo, jaká nora je. Chtěla být nošena na rukou a lišák o ní ztrácel zájem. Proto se rozhodla, že s tím musí něco udělat Snažila se lišáka přimět ke změně tím, že mu vyčítala jeho nedostatky. Vždyť jedině tak si je uvědomí a začne s tím konečně něco dělat.
Ale čím více lišákovi vyčítala, tím více se od sebe vzdalovali. I on se časem stal velmi nespokojeným a nerudným. Hájil se a hádky byly na denním pořádku.
Liška byla velice zklamaná a litovala, že si lišáka vůbec vzala. Měla ho lépe poznat, než si ho nastěhovala do své nory. Viděla na něm jen přednosti a bláhově se domnívala, že jí dá to, co postrádá. Stále častěji se toulala mimo své doupě a hledala příčinu své nespokojenosti. Jednoho dne potkala vlčici. Věděla, že tu v blízkosti žije, ale nikdy s ní nenavázala hovor. Teď si však potřebovala s někým promluvit.
Dozvěděla se od ní, že žije se svým vlkem už řadu let a je velice šťastná. Prý každý rok po jeho boku jí dělá stále šťastnější. Liška si pomyslela: „Ta si uměla vybrat. Jistě si zvolila někoho, kdo jí nosí na rukou, plní všechna její přání a velmi jí miluje.“ Vlčice to jen potvrdila. Liška jí tedy poprosila o radu a vyprávěla jí celý svůj příběh o zklamání, které jí potkalo.
Vlčice jí však řekla, že si své štěstí a zklamání vytváří sama. To lišku velice rozzlobilo. Zlostně zaštěkala a už jí nechtěla nikdy vidět. Dny ubíhaly a liška byla stále nespokojenější. Slova vlčice jí nedaly spát. „ Jak si může vytvářet štěstí, když má vedle sebe lišáka, který jí štěstí kazí? A zklamaná přece není ze sebe, ale právě z něho?“
Po nějakém čase se rozhodla, navštívit znovu vlčici a zeptat se na to, jak svá slova myslela. Vlčice jí ráda viděla a už z dálky radostně vyla. „Jsem moc ráda, že jsi přišla. Tolik bych si přála, abys byla s lišákem šťastná tak, jako já s vlkem. Věř, že my samice, jsme velmi silné a naše síla pochází z pramene naší Matky Země. To ona nás učí a vede. To od ní mám všechny znalosti. To jen díky ní, mohu být se svým vlkem šťastná. I já si představovala své soužití úplně jinak, ale my vlčice, když si zvolíme svého partnera, zůstáváme s ním po celý život. A když jednou zemřu, nebo dříve zemře vlk, zůstáváme si i nadále věrní. Proto je pro nás vlčice velmi důležité, abychom se naučili, jak s vlky žít a být šťastné.
Povyprávím Ti to, co jsem se dozvěděla od Matky Země. Promlouvala ke mně mnoho dnů a nocí, aby mi svěřila tajemství, které mám šířit mezi ostatní samice. Vlčicím jsem již tajemství o štěstí sdělila a jsem ráda, že se o ně mohu podělit i s tebou. Ty je pak můžeš předávat svým liščatům a ony zase svým potomkům.“
Čím déle vlčice mluvila, tím více jí liška naslouchala. Ještě nikdo k ní takhle otevřeně a láskyplně nepromlouval. Z jejích slov vycházela moudrost, o které se nedalo pochybovat.
Vlčice viděla, že lišku zaujala a tak pokračovala ve svém vyprávění: „ Jednou jsem se zaběhla daleko od mého brlohu. Světla ubývalo a já věděla, že se nestačím vrátit domů. Našla jsem si tedy nocleh v jedné hluboké jeskyni. Šla jsem úzkou pěšinou a ta se svažovala až na samé její dno. Bylo tu teplo a já si připadala jako v čísi náruči. V noci jsem uslyšela ženský hlas a zprvu si myslela, že se mi to zdá. Ale po chvíli jsem si uvědomila, že nespím. Hlas promlouval a já marně hledala, odkud vychází. Zněl ze všech stěn, ze země i stropu. Po chvíli jsem se osmělila a zeptala se, komu hlas náleží.“ „Jsem Tvá matka, ale nejen Tvá. Jsem matkou všeho zrozeného. Jsem Matka Země.“
„Při těch slovech jsem se celá rozechvěla. Slyšela jsem o tom, že si mne zvolila, aby mi předala své poselství. Poselství, které uzdraví vztahy mezi samicemi a samci. Ukáže mi cestu ke štěstí a spokojenému životu. A nejen že budu spokojená já, ale i můj vlk. V té době totiž mezi námi panovalo nepochopení a nepřátelství. Zažívali jsme to, co mi tu liško popisuješ dnes i Ty. Proto rozumím všemu, co mi říkáš i tomu, jak se cítíš.“
Liška pozorně poslouchala a bála se promluvit, aby nenarušila tak zajímavé vyprávění. Byla tolik zvědavá, co jí brání ve štěstí, že se neodvažovala ani pohnout. Vlčice tedy pokračovala ve svém příběhu: „Matka Země mi říkala, že není rozdíl mezi samicí a samcem. Samec nemůže žít bez samice a ona bez něho také ne. Jsou dokonalí, ale svou dokonalost mohou najít jen tehdy, když se spojí.
Vy samice si stále ztěžujete a poukazujete na to, jaké má samec výhody, jak je jeho život lehčí a jaké břímě s sebou nesete vy. Co všechno musíte udělat a samec si přijde k hotovému. Berete svůj úděl jako nespravedlnost. U sebe vidíte samé nevýhody a u samce výhody, které k životu na Zemi dostal.“
Liška rozuměla každému slovu. Přesně tak se cítila ona a stejně tak posuzovala i lišáka. Ona běhá kolem liščat, má s nimi tolik práce a lišák jen přinese potravu. O nic víc se nestará. Prosila tedy vlčici, aby pokračovala.
„ Chyba není v tom, že jsi vlčicí.“ Říkala Matka Země. „ Chyba je v tom, že u sebe nehledáš své klady, ale vnímáš jen zápory. Stěžuješ si na to, co ti brání ve štěstí a nevidíš, že tou překážkou jsi sama. Podívej se na sebe ne jako na oběť, ale jako na samici, která je obdarovaná tvořivou a transformační silou. Jsi to Ty, kdo může změnit to, co se děje na mně. Můžeš změnit nejen sebe, ale i všechno okolo. Darovala jsem Ti úžasnou moc. Ta moc je součástí mne samé. Je to moc lásky. Ty jsi jejím nositelem, tvořitelem, ale také můžeš lásku svým neuváženým chování zničit. Takovou máš moc. Můžeš pomáhat i ubližovat. Můžeš pomoci růstu i mu zabránit. Je to jen síla tvého rozhodnutí. Kam sílu lásky nasměruješ, tam dopadne. Může být tvořivá, nebo ničivá.
Stejně jako pohlížíš na sebe, pohlížíš i na svého vlka. I u něho hledáš chyby a ty vyzdvihuješ. Tím lásku zabíjíš. Pokud se cítíš obětí, pak ničíš lásku i v sobě a proto jí nemůžeš dávat ani druhému. Pramen lásky potom netvoří, ale ničí. Odsuzuješ sebe, jak bys mohla druhého milovat. Vyžaduješ lásku od druhého, ale jak ti jí může dát, když ji sám nemá. Jsi tu, abys ho lásce učila, vedla jej k ní a ukázala mu ji v celé plnosti i kráse. K tomu však potřebuješ nejprve nahlížet na sebe jako na tvůrce života. Vždyť jedině ty, jako samice jsi schopna plodit. Tys schopna bezpodmínečné lásky ke svým mláďatům a ta tě předurčuje k bezpodmínečné lásce ke všemu stvořenému. Jsi učitelkou lásky. Jsi učitelkou a zároveň nositelkou té největší síly, která zde i ve Vesmíru je. Skrze tebe má být předávána a šířena tam, kde chybí.“
Vlčice se odmlčela, aby se mohla dobře podívat na reakci lišky. Seděla tu schoulená do sebe, v očích slzy, s hlavou položenou na předních tlapkách. „Mám pokračovat?“ Zeptala se vlčice. Liška přikývla beze slov na souhlas. Její tělo celé hořelo. To, co jí vlčice vyprávěla, už dávno věděla a přesto jí její slova zcela ochromila. „Jak mohla zapomenout, že je láskou a že přišla, aby ji, tedy samu sebe šířila? Snad proto, že začala srovnávat a hledat co je lepší a co horší. Snad také proto, že si vytvořila představu o tom, jak má vypadat její život, její lišák, její děti, jejich svět? Proč žila v představách a nežila tím, co měla?“
Moudrá vlčice jakoby jí slyšela. „I já jsem takto uvažovala a musela se hluboce zamyslet nad chováním ke svému vlkovi. Mám sílu samice tvořitelky, která jemu chybí. Tedy jej mohu vést k tomu, aby i on nalezl svou sílu, která ho přivede ke své Matce Zemi. Jen já ho mohu učinit šťastného. Ne tím, že budu poukazovat na jeho chyby, ale vyzdvihovat jeho přednosti. Jedině tak může i on najít svou sílu, která ho přivede ke štěstí. Jeho štěstí se pak stane i štěstím mým.“
Matka Země pak vyprávěla, jak nás všechny miluje a přeje si, abychom žili ve vzájemné úctě a lásce. Jeden k druhému a tím i k ní. Zatím prý tak tomu není. Ničíme sami sebe, sebe navzájem a tím také ji samotnou.
Je čas, abychom se od nenávisti navrátili k lásce. A právě k takové změně jsme tu my, samice. Jsme nositelkami síly, která transformuje a tím uzdravuje. Život na této planetě leží prý v našich rukách.
„Po těch slovech nastalo v jeskyni ticho. Chvíli jsem ještě ležela a nechala doznívat její slova. Potom jsem se zvedla a rozběhla ke svému vlčákovi. Najednou jsem k němu cítila lásku stejně, jako když jsem ho poprvé viděla. Ba ještě větší. Teď už jsem věděla, co je mým posláním, proč jsem se zrodila jako samice a už vůbec jsem nelitovala, že nejsem samec. Naopak, samec mi najednou připadal velice křehký a zranitelný. Já ucítila svou vnitřní sílu, sílu bezpodmínečné lásky. A od té doby se naše soužití změnilo. Vlk když viděl, jak se chovám uctivě k jeho nedostatkům a jak vyzdvihuji jeho přednosti, zahořel ke mně nesmírnou láskou. Jeho láska se stala i láskou mou, stejně jako štěstí, které je naším štěstím společným.“
Liška se pomalu zvedala a bylo vidět, že její tělo se stalo pružnějším, silnějším a krásnějším. Probudila se v ní bezpodmínečná láska. Ta láska, kterou vždy byla a nyní jí bude šířit dál. Rychle poděkovala vlčici za poutavé vyprávění a rozběhla se ke svému doupěti. Čeká tu na ní její lišák i děti. Čeká tu na ni celý svět, který teď vidí úplně jinak. Už se nedívá očima posuzování a srovnávání, ale očima lásky. A její oči lásku probouzí v každém, kdo ji potká. V každé samici, samci, stromu i rostlině. Neboť láska je silou, ze které je utkán celý svět i Vesmír.