Lasička, jezevec a sova
V hlubokém lese, kde pospolu žijí zvířata, stromy i rostliny žila také chundelatá a velice rychlá lasička. Od rána do večera běhala po lese a nic jí neuniklo. Všímala si každého nového výhonku, zlomené větve, vyvráceného stromu i nového mláděte. Její srdce bylo vždy otevřené a tak cítila a plně prožívala i tu nejmenší změnu. Dokázala se radovat i podléhat smutku. Uměla se rozzlobit, plakat, podléhala nadšení, nechala se ovlivnit druhým zvířetem, přizpůsobovala se všemu, co k ní přicházelo. Lasička byla zkrátka jako stéblo ve větru. Kam vítr zavál, v tu stranu se ohnula. Proto se cítila často unavená a slabá. Veškerou svou sílu upínala k tomu, co se dělo mimo ni.
V noře pod skalou žil zase jezevec. Byl to mudrlant. Nad vším se hluboce zamýšlel, nikdy nejednal neuváženě. Neudělal žádný krok, dokud jej pečlivě nepromyslel. Mezi vším hledal souvislosti a co si sám neozkoušel, tomu neuvěřil. Ve svých názorech byl pevný jako skála a nebylo nikoho, kdo by s ním pohnul. I on se však cítil často vyčerpaný a tak většinu dne prospal ve své noře. Když zrovna nespal, tak přemýšlel a když nepřemýšlel, spal. Vylézal jen proto, aby našel nějakou potravu. Choval se ostražitě, protože všude mohlo číhat nebezpečí. Les je velký, neprobádaný a kdo ví, co by se mu zde mohlo přihodit.
A v tom lese, na jedné mohutné borovici spala sova. Seděla vysoko a tak měla přehled o všem, co se pod ní dělo. Byla velice moudrá. Létala jen v noci, protože jí tak nehrozilo žádné nebezpečí. Mohla se svobodně a bez obav vznášet vysoko nad lesem a prohlédnout si každé zákoutí. Přes den měla zavřené oči. Nespala, ale když zavřela oči, mnohem lépe slyšela. Neunikl jí žádný zvuk. Slyšela hlas každého zvířete, stromu i rostliny. Poznávala tak všechno, co patřilo lesu. Věděla, kde se narodilo malé mládě, kde se vyvrátil strom, které zvíře se popralo, které radovalo, které bylo smutné. A nejen to, dozvěděla se i příčiny. Zavřené oči jí umožnily prožívat každou situaci a ihned si jí dávat do souvislostí.
Když se potom v noci vznesla, snadno se přesvědčila o pravdivosti toho, co přes den vyslechla. Sova se stávala nejen moudřejší, ale i silnější. Nikdy totiž se svou silou zbytečně neplýtvala, ani ji zbytečně neschraňovala. Dávala ji jen tam, kde jí bylo skutečně potřeba. Naučila se s ní dobře hospodařit. Brzy se o její síle a moudrosti dozvěděla ostatní zvířátka a chodila k ní na radu. Některá se k ní upínala a jiná ji rychle opouštěla, protože se bála její síly, která jim ukazovala jejich slabost.
Sova nikdy nikoho neodmítla. Ne však proto, aby si získala obdiv, nebo něčí přízeň. Byla totiž nejen moudrá a silná, ale také laskavá a soucitná. Příběhy druhých znala tak dobře, že se staly její vlastní součástí. Dokázala se vcítit do každého zvířete, které k ní přišlo a poradit mu tak, aby jej nezranila, neponížila, ani v něm nevzbudila pocity bezmoci, oběti, nebo viny. Rychle si získávala náklonnost a tak se o moudré sově jednoho dne dozvěděla i lasička.
Byla svým životem již velice unavená a nevěděla, co je příčinou. Vždyť by se pro každého rozdala, žije jen tak, jak jí vedou pocity a přesto není spokojená. Moudrá sova se jen pousmála a lasičce odhalila důvod jejího vyčerpání. „Milá lasičko, jsi velice rychlá, bystrá a veselá, ale co je třeba abys také používala, je Tvůj rozum. Vrháš se příliš bezhlavě do všech situací a vůbec nepřemýšlíš, jaké bys z toho mohla mít následky. Zpomal svůj uspěchaný a překotný život. Vždy se na chvíli zastav, popřemýšlej a potom teprve jednej.“
Lasička poděkovala a ihned běžela domů, aby si radu sovy vyzkoušela.
A jednoho sychravého dne vylezl dokonce i mrzutý jezevec ze své nory, aby se vydal k sově, požádat o radu. Také byl už velmi unavený ze svého přemýšlení a mrzutý ze své nespokojenosti a věčných obav, které neměly konce. I k němu se sova chovala velmi laskavě a soucitně. „Milý jezevče, si příliš uvězněn ve svém rozumu. Nedokážeš se zasmát, udělat něco jen proto, že se Ti právě chce. Ty neučiníš ani krok, aniž bys o něm předem nepřemýšlel. Pak se nediv, že jsi stále mrzutější. Kde není radost a pohyb, tam není ani spokojenost. Jdi a uč se dělat věci jen pro radost ze samého dělání. Méně přemýšlej a více se rozhlížej po lese a raduj se z maličkostí.“ Jezevec poděkoval a pomalu se loudal k domovu. Přemýšlel o slovech sovy, ale moc jim nevěřil.
Ubíhal čas a lasička se naučila více přemýšlet. Už nebyla tak ztřeštěná a nevrhala se do všeho po hlavě. Síla ji opravdu přibývala a cítila se mnohem spokojenější. Přesto jí stále něco chybělo. I jezevec se naučil všímat maličkostí, dělat jen pro radost a jeho život se stal spokojenějším. Už se necítil tak unavený, ale přesto i jemu cosi chybělo.
Rozhodl se tedy opět navštívit sovu. Ale neměla na něj čas. Právě k ní totiž přišla lasička. Sova se na obě zvířátka podívala, moudře pokývala hlavou a řekla: „ Oba jste přišli pro další radu a oba jste už jednu vyzkoušeli. Přesto se necítíte spokojení:“ Lasička i jezevec se na sebe nevěřícně podívali. „ Jak může sova vědět, že její radu vyzkoušeli a jak se cítí? Musí být opravdu moudrá.“ „Nemusíte ke mně chodit každý zvlášť, máte stejnou otázku a tak co poradím jednomu, poradím i druhému.
Oba jste poznali, jak je důležité užívat nejen rozumu, ale také vnímat to, co pociťujete. Jedině spojením rozumu a citu, kdy nastane rovnováha, pak teprve můžete prožívat mnohem spokojenější život. Chcete-li však být úplně spokojení, musíte jít ještě o krok dál. Nebude to jednoduché a nikdo to neudělá za vás. Záleží jen a jen na vašem rozhodnutí. Nemusíte však nic měnit, pokud se zaleknete obtížnosti tohoto kroku. I tak jste ušli velký kus cesty a já k vám cítím velký obdiv i úctu.“
Lasička s jezevcem souhlasně přikývli na znamení, že chtějí pokračovat.
„Když se budete řídit mými radami, pak už za mnou nebudete muset nikdy chodit. K tomu, abyste toho dosáhli je potřeba vstoupit do vlastního nitra, kde jsou uloženy vaše poklady. „Lasička byla velice zvědavá, jaké poklady v sobě má a tak naléhala, aby sova pokračovala. „Těmi poklady je vaše vlastní síla a moudrost. Až doposud jste jí hledali venku, ale marně. A přesto jste jí nalezli.“
Těm slovům lasička, ani jezevec nerozuměli. Když Sova viděla jejich tázavý pohled, pokračovala. „Prožívali jste život v lese a používali k tomu všechny své smysly. O všem jste nejen přemýšleli, ale také jste dávali pozor, co cítíte. Vaše zkušenosti vám dávali obraz, který se skládal jako mozaika. Nyní už máte ucelený obraz o životě v lese. Zatím jste však nepocítili svou vlastní sílu. Byli jste příliš zaměstnáni tím, co se děje v lese a tím, co k dějům cítíte a co si o něm myslíte. Byli jste odváděni od sebe. Přesto to bylo nutné, abyste poznali vše, co leží mimo vás, pro pochopení, že totéž je i ve vás. Tím jste vstoupili do svého světa, světa moudrosti.“
Sova se odmlčela, aby dala zvířátkům dostatek času k pochopení jejích slov. Věděla z vlastní zkušenosti, že není jednoduché přijmout to, co si dosud plně neuvědomují. Ale již brzy se její slova stanou i slovy jejich.
Po dlouhé odmlce se ozvala lasička: „Jaký krok tedy máme udělat pro to, abychom našli svou vlastní sílu. Moudrost v sobě už začínám pociťovat, ale sílu opravdu nevím, kde v sobě hledat.“
Sova se snažila mluvit tak, aby každé slovo vycházelo z jejího srdce a vstoupila do srdce lasičky i jezevce. Dobře věděla, že rozum je příliš nedokonalý na to, aby pochopil to, co do jeho říše nenáleží. „ Nemohu vám poradit, jak se dostat do svého srdce. Mohu vám jen předat svou vlastní zkušenost. V noci létám a pozorně se dívám na vše, co vidím i vnímám svými smysly. Přes den však odpočívám se zavřenýma očima. A právě tma mi pomáhá, abych vstoupila do svého srdce a spojila se se svou silou. Silou lásky a moudrosti. U vás je to obráceně. Ve dne jste bdělí a v noci spíte. Zkuste každý den před usnutím opustit to, co je vnější.
Nevstupujte ani do své mysli. Soustřeďte se pouze na své srdce a vstupte do něho. Tam najdete nejen odpověď na každou otázku, ale i sílu, která vám pomůže ustát vše, co k vám bude přicházet. Vaše síla pramení z moudrosti a moudrost vám bude dávat sílu. Můžete to zkoušet i přes den se zavřenýma očima, jako to dělám já. Po čase si uvědomíte, že zůstáváte u sebe, ve svém srdci i v době, kdy máte oči otevřené. A nejen to. Zůstanete u své síly a moudrosti i v době, kdy budete muset něco vyřešit. Vnitřní moudrost vás povede a síla vám pomůže udělat to, co je právě v onen okamžik potřeba pro vaší spokojenost a tím i spokojenost všech ostatních zvířátek, stromů i rostlin.“
Sova se opět odmlčela. Sledovala lasičku, která se usadila v mechu i jezevce, co si pohrával se šiškou. Bylo vidět, že se oba snaží zapamatovat každé slovo.
Tentokrát se ozval jezevec. „ Když budu používat moudrost, znamená to, že už nebudu potřebovat rozum, na který jsem dříve spoléhal?“ Sova se pousmála a velmi dobře jeho otázce rozuměla. Kdysi se totiž i ona ptala na stejnou věc své matky, která i jí takto učila cestě do srdce.
„ Rozum je velice důležitý a je Tvou součástí. Propojí se však s moudrostí a tak už nebudeš moci rozeznat, co je co. Vše splyne v jediné. Stejně tak pocit se stane hlubokým citem srdce. Síla moudrosti zaplaví celé vaše nitro. Stane se světlem, které pomůže rozsvítit světlo v celé zvířecí i rostlinné říši.“
Slova sovy utichla a lasička i jezevec poznali, že vše bylo řečeno. Poděkovali a rozloučili se s moudrou sovou. A sova? Ta stále čekala, zda ještě přijdou. Čekala a čekala, ale zvířátka se už nikdy neobjevila.
Jednou v noci, když opět vzlétla vysoko nad svůj rodný les, spatřila světlo. Vycházelo z jezevčí nory i z obydlí chundelaté lasičky. A nejen to, vycházelo i z jiných míst. Šířilo se lesem do všech koutů. V tu noc sova poznala, že lasička s jezevcem našli nejen svou moudrost a sílu, ale že i toto světlo poznání šíří dál.