Emoce, myšlenky a moudrost
Naše reakce na určitou situaci je rozdílná. Vždy záleží na tom, kterou naší část zasáhne. Pokud se dotkne emočního těla, pak reagujeme na základě bolesti, vycházející z četných ran, způsobených v minulosti. Reakce je bouřlivá, plná vzdoru, zlosti, obviňování, arogance, agrese, obhajování svých názorů. Ale také může být velmi lítostivá, plná slz z nepochopení.
V takové chvíli je velmi těžké sebeovládání. Na druhou stranu jsme vychováni tak, abychom své emoce potlačovali. O tom, že si tak způsobujeme bloky v energetických drahách, které mohou snadno zbytnět a projevit se nemocí na fyzickém těle, o tom nám nikdo neřekl. Naučili jsme se tedy dvěma způsobům. Buď potlačit to, co cítíme, nebo vybuchnout a vychrlit ze sebe všechnu zlost, či sebelítost. Buď zraňujeme sebe, nebo druhé. Pokud i oni jsou výbušné povahy, vznikne hádka. Ani oni totiž neustojí přilévání oleje do svých ran. Jsou-li naučeni potlačovat, pak jsme přispěli k větší blokaci na jejich těle. Což je však volbou každého z nás.
Jiný způsob je reakce mysli. Tady již zapojujeme svůj zdravý rozum, který dokáže vytvořit obraz, jež emoce zklidní. Nasloucháme a zároveň si děláme vlastní úsudek. Bohužel často ovlivněn představami, které vychází opět jen ze zažitých a naučených vzorců. Ve světě konvencí je ale takový přístup vítán. Naše sebekontrola napomáhá klidnému, věcnému a rozumnému vystupování. Předcházíme tak hádkám a konfliktům. Jsme vítáni jako bezkonfliktní a rozumní. Mysl se stává naším velkým pomocníkem, ale také soudcem.
Porovnává, ukazuje správné a chybné, podtrhuje a zdůrazňuje svět duality, odlišnosti, pochybení a správnosti. Jsme uvězněni ve své mysli a stáváme se zajatcem, který si neuvědomuje svá omezení. Mysl se stává jeho průvodcem, rádcem a nedílnou součástí každé akce i reakce. Nekonečný zdroj nápadů, myšlenek, idejí, představ, názorů, srovnání, porovnání, posuzování a odsuzování. Uzavřený kruh, ze kterého není možné odejít. Jedna myšlenka navazuje na druhou, jiná se vynoří zcela osamoceně, ale nikde její tok nekončí. Následkem je odosobnění, ztráta identity, vlastního názoru na základě cítění. Cit je druhořadý, emoce potlačeny do krajnosti. Často následuje vyčerpání, vyhoření, psychické problémy, pocit bezmoci, zbytečnosti, stresové ataky, nechuť do života.
Být uvězněni nám nedává možnost cesty k sebenalezení, tedy ani seberealizaci. Nemůžeme realizovat to, co je naší přirozeností, když ji neznáme. Pocit naplnění se tak stává jen dočasným, iluzorním, postaveným na materiální odměně, uznání, pozdvižení našich hodnot. Příčina takové sebedestrukce je prostá. Neláska k sobě. Ta však spočívá zasunuta v našem nevědomí a dopracovat se k takovému poznání má svůj čas. Někteří příčinu najdou brzy, jiní ji nenaleznou za celý život, nebo až v pozdějším věku. Každý si musí projít procesem, který ho k takovému zvědomění dovede.
Tím vstoupíme na cestu, která vede k moudrosti. Což je zase jen výrazem mysli. Právě ona má pro všechno svůj název a hledá propojení. Analyzuje a snaží se pochopit rozumem. Cesta není správná a špatná, protože je pouze jediná. Cesta k sobě.
Díky analýze se učíme vnímat hlubší souvislosti, propojení a pochopení některých příčin a následků. Zaměřujeme se na projevy druhých a porovnáváme s vlastními. Tím se stále více propojujeme sami se sebou. Učíme se sami sebe poznávat. Zjišťujeme, že to, co jsme považovali za své, jsou pouze zakořeněné vzorce druhých. Jednáme na základě očekávání svého i ostatních. Vše vychází opět z předpokladů, očekávání a dávání do souvislostí naší mysli. Ta je však zasažena destrukcí a tak přirozeně způsobuje i sebedestrukci. Což se odráží v našich projevech ke světu i sobě.
Přesto každé uvědomění i těch nejdestruktivnějších myšlenek pomáhá proniknout za hranice naší mysli. Pozorujeme myšlenky a uvědomujeme si jejich chaotické posuny. Přebíhají z jedné věci na druhou a vytváří děje podle vlastních vzpomínek. Pozorování mysli, tedy části rozumové, nás vede zpět k části pocitové, emoční. K prvotní příčině myšlenky. Což je často obtížné rozeznat, zda byla dříve emoce a ta vyvolala myšlenku, nebo naopak. V každém případě je to posun, vedoucí k hlubšímu vnímání toho, co je.
Teprve sestupem z hlavy do srdce přichází změna, jež vychází z vnitřního, aby pochopila vnější. Stává se tak odrazem sebe sama. Je to počátek nového úhlu pohledu. To, co je uvnitř nás, se odráží do prostředí vnějšího. Tedy, on je Já a Já jsem on. Rozdílnost se ztrácí a z analýzy přecházíme do syntézy. Slučování v jediný celek znamená pochopení podstaty bytí a nalezení sebe i své moudrosti, jejíž nedílnou součástí jsou emoce i mysl.