Černý a bílý had
Kdysi dávno, jednoho pochmurného dne, spadl na zem malý, černý had.
Kroutil se a svíjel a vůbec nevěděl kde je a proč tu je. Všude kolem bylo pusto a nevlídno. Když se rozmotal, začal se plazit, aby prozkoumal své okolí. Všude kolem něho byli černí hadi a tak uvěřil, že je tady doma. Někteří byli větší, jiní starší. Když uviděli toho malého hada, hned ho počali seznamovat s tím, kde žijí. Vysvětlovali mu řád této země, proč se to, či ono děje a jak se má chovat.
Malý had rostl a začal se tu zabydlovat. Stále častěji prozkoumával každý kousek země. Prožíval mnoho těžkých, ale i veselých chvil. Někdy se mu zdálo, že je šťastný, jindy se chtěl vrátit, ale nevěděl kam. Byl tak zabrán do prožívání sebe v různých situacích a jejich řešení, že si ani nevšiml, jak roste. Jeho tělo se vzpínalo a vlnilo ve spirálách, směrem vzhůru. A jednou se to stalo.
Přímo proti sobě uviděl hlavu bílého hada. Ale tenhle had visel hlavou dolů. Setkali se svými hlavami, dotkli se rozeklanými jazyky a přelétla jiskra. Černý had zažil něco, co nemohl vyřešit rozumem a ani pocit mu nedával odpověď. Lekl se a okamžitě stočil do klubíčka. Ale něco se změnilo. Ten lehký dotek v něm otevřel jakousi komnatu, ke které neměl dosud klíč. Byla to komnata moudrosti.
Černý had ji sebou přinesl na zem. Najednou viděl věci jinak než předtím. Zaradoval se radostí malého dítěte. „Už vím, jak tady žít. Už vím, co je pravda a co klam. Nyní tuto moudrost mohu využít!“
A skutečně had využíval toho co získal. Tím šířil své poznání i mezi jiné hady. Po čase mu však opět síly ubývalo a on se začal vztekat. „Už jsem zase tam, co dřív. K čemu mi je poznání, když nemohu jít dál. Opět se topím ve své temnotě.“ A tak se had stáhl do sebe. Už se neradoval ze života a stal se mu znovu utrpením. Ploužil se po zemi a zdolával pracně všechny své překážky. Opět zahloubán do jejich řešení nezpozoroval, že stoupá po své spirále zase o kousek výš. Setkal se s bílým hadem a tentokrát se k sobě již mohli přivinout hlavičkami.
Černý had zvolal: „ Děkuji za tvou moudrost, už tě nepotřebuji, už vím jak žít!“ Odpojil se od bílého hada a stočil se do klubíčka na zemi. Když v klidu své poznání promyslil, ihned jej začal šířit po zemi. Rostl nejen had, ale i jeho pýcha. „Nepotřebuji pomoc bílého hada. Stejně je nějaký divný. Bude to asi albín. Nemůže se se mnou rovnat. Jsem tak krásný, moudrý a možná, že tu moudrost dávám já jemu. Budu si muset na něho dávat pozor!“
Tentokrát hadovi jeho moudrost vystačila na delší dobu a on se oddával euforii ze své dokonalosti. Po nějakém čase však opět dopadl tvrdě na zem. Euforii vystřídal vztek. „ Cožpak se budu stále jen zvedat a padat? Kdy už zůstanu nahoře? Neměl bych se pokusit příště hada pevně držet a nepustit?“ Když povolil vztek a smutek, přišla pokora.
Nezbývá nic jiného než opět vstát a jít dál. Se svěšenou hlavou, nedívaje se vpravo ani vlevo, plazil se dál temnotou a věřil, že jednou bude trvalým světlem. Pak rozzáří všechno kolem.
Znovu stoupal po spirále času a najednou tu byl bílý had. Jejich těla se vlnivým pohybem propojila. Nyní již do třetiny svých těl. Černý had se pevně zachytil a odmítal se pustit. Z této výšky mohl pohlížet na zem a pozorovat to hadí hemžení. „Jak jsou hloupí a nevědomí. Já jsem však spojen se svou moudrostí a mohu jim radit v každém počinu. Jsem mnohem výš, protože jsem si to zasloužil. Jsem výjimečný a vyvolený. Teď mohu být napojen na svého bílého hada a už se nemusím plahočit v té temné pustině.“ Po nějaký čas to vypadalo, že se had udrží, ale protože jeho ocas se pevně držel kořene, který vyčníval ze země, brzy ucítil velkou bolest. Myslel si, že se určitě přetrhne. A tak se raději bílého hada pustil. Život mu byl přece jen milejší, než smrt.
Jeho dopad byl o to bolestivější a tvrdší. Neměl ani sílu, aby se vztekal. Zato zoufalství se probudilo v plné síle. " Nikdy se odsud nedostanu. Nikdy nezůstanu u své moudrosti. Co je mi platné, že si ji vždy kousek přinesu, když ji časem vyčerpám a zase tápu. Proč musím stoupat po spirále, když zase spadnu? Proč se točím stále v kruhu a nevidím východisko? Vždyť je to proces, který nikdy neskončí. Vzlet a pád, pád a vzlet. Chci zůstat nahoře, nechci už padat dolů!“
Černý had si zoufal, ale nemohl ze života utéct. Jednou sem spadl a tak tu musí zůstat a doufat, že se zase brzy potká s bílým hadem. Už se nad něho nepovyšoval, ani se mu nesmál kvůli jeho zbarvení,. Stal se jeho nejlepším přítelem, snem, jedinou touhou. Už nic jiného nechtěl. Jen se s ním propojit a zůstat v jeho objetí. Třeba jen na chvíli, jen na malý okamžik. Cítil z něho tolik lásky, moudrosti a takový pocit bezpečí, které zde na zemi ještě nikdy nezakusil.
Postupem času si zvykl na vzlety i pády a přijímal je jako součást svého života, svého vývoje, svého růstu. Stoupal kousek po kousku, krůček po krůčku, zákrut po zákrutu. Na vlastní tělo zakusil, že nemůže nic přeskočit. Nemůže se natáhnout a být zakotven jedním koncem a druhým se zavěsit. Dokud se s bílým hadem zcela přirozeně, obratel po obratli, nepřimkne a neproplete své tělo s jeho, nemůže v jeho obětí zůstat.
Vzlet, spojení a výměna. Bílý had předává moudrost, černý zkušenost. Najednou si černý had uvědomuje svou hodnotu. Nejprve se povyšoval, pak sám sebe ponižoval a nyní nachází hodnotu, kterou dříve neviděl. Má schopnost procítit a to bílému hadu chybí. Skrze vlastní prožitek, může bílému hadu popsat, co se v určitých situacích promítá v jeho srdci i v jeho hlavě. Jak reaguje rozum a jak emoce. Do jakých situací se dostává díky rozumu a do jaké díky emocím. Jak může stejnou situaci prožít odlišným způsobem. Jak jí může přetvořit. Had si uvědomil svůj velký dar. Dar tvoření. Na oplátku mu zase bílý had podal vysvětlení, jaká moudrost mu skrze prožitek byla darována.
A tak se stalo, že černý had začal pohlížet na život na zemi úplně jinak. Už to nebylo místo utrpení, smutku a zoufalství, ale místo poznání, pokory, úcty, lásky, moudrosti a radosti. Nemohl se radovat, když trpěl, nemohl vidět světlo, když byl uvězněn v temnotě. V temnotě nevědomí. To poznání skrze prožitek jej vyvádí z temnoty na světlo a spojení s bílým hadem, v něm kdysi zažehlo první jiskru.
Už se neupínal k myšlence a touze po propojení. Věděl, že není jiné cesty. Vždy se s ním spojí. Vždy a každý. Nezůstane jediného černého hada na zemi, který by se jednou se svým přítelem nepotkal. Každý musí projít procesem zapomnění a rozpomenutí. Procesem temnoty a transformací ve světlo. Temnota už pro černého hada nebyla zlá, nepřátelská a bolestná. Ani světlo není jen krásné a zářivé. „Cožpak jej bílý had nepouštěl zpět do temnoty? Byl tak krutý a nelítostný!“
Už se nevnímal jen jako černý. Vždyť jeho procítěné a rozumem uchopené zkušenosti mohl darovat bílému hadu. Bez nich by jeho moudrost nebyla úplná. Stejně tak jeho prožitky bez moudrosti by postrádaly celistvost. Jen propojením sebe s bílým hadem, může dojít k sobě, jako celistvému.
Stoupal dál, každým dnem, každou minutou, každým okamžikem. Stoupal po spirále času a jeho tělo se stále více a více proplétalo s bílým hadem. Nejprve jen věřil, ale potom už věděl. Věděl, že jednou se hlava bílého hada dotkne země. Bude to ve stejné době, kdy se jeho hlava dotkne nebe. V ten den se snese nebe na zemi a země se dotkne nebes. Oba hadi budou ocasy pevně zakotveni. Černý v Zemi a bílý v Nebi. A přesto se jejich hlava může dotknout míst, které je místem pro ocas druhého. Stanou se kanály, kterými proudí z nebeského k zemskému a ze zemského k nebeskému. Už nebude rozdílu mezi bílým a černým. Už nebude rozdílu mezi hlavou a ocasem. Veškerý rozdíl splyne v jedinou harmonii. Harmonii rozumu a citu, srdce a hlavy. Bude to konec všech rozdílů.
Černý had viděl ten obraz a ani si neuvědomil, že je stále pevně provázán s bílým hadem. Vnímal svou plnou sílu. Svou dokonalost, svou harmonii. Čekal, kdy sevření opět povolí a on spadne na zem. Čekal den, druhý, třetí. Ale nic se nedělo. Byl stále celistvý, v plné síle. Chtěl najít zemi, ale neviděl ji. Snažil se objevit nebe, ale ani to zde nebylo. Díval se na své tělo, ale nebylo černé. Snažil se najít druhého hada, ale ten tu nebyl. Chtěl zachytit svůj pocit, nebo myšlenku, ale nic z toho tu nebylo. Nebylo tu nic. Jen prázdnota. V té chvíli poznal, že to všechno byl jen sen, ze kterého se právě probudil.