Bílá holubice a hlas srdce
V jednom hnízdě na půdě starého, neobydleného domu, žili bílí holubi. Nebyli jen dva, ale celé hejno. Společně vychovávali svá holoubata a nikdo z nich nerozlišoval, čí je to mládě. Všichni se k sobě chovali uctivě, vzájemně si pomáhali, chránili a o všem společně rozhodovali. Byli to holubi laskaví, vstřícní a moudří. Každý čin vycházel z jejich laskavého srdce.
Byli velice otevření, upřímní a v jejich slovech nebyl ani náznak zloby, vzteku, nebo agrese.
Holubi totiž věděli, že každý holub je jejich bratrem, každá holubice sestrou a každé holoubě jejich dítětem. Panovala mezi nimi bezpodmínečná láska, mír a klid. Když vylétli ze svého domova a zakroužili mezi jiné ptáky, vždy sklízeli úctu. Ostatní ptáci totiž věděli, že od bílých holubic nepřijde nikdy nic zlého. Mohli se na ně kdykoli obrátit s prosbou o pomoc, nebo radu a nebyli nikdy odmítnuti.
Jednoho dne se v hnízdě bílých holubů vylíhlo holoubě. A protože byli holubi moudří a naslouchali svému srdci, uslyšeli hlas, který k nim promlouval: "Toto mládě je předurčené, aby rozsévalo lásku stejně jako vy. Avšak není určeno k létání jen ve vašem kraji. Holoubě se musí vydat na dalekou cestu, aniž by ho kdokoli z vás doprovázel.
Musí si samo dolétnout pro svou moudrost, nalézt si samo hlas svého srdce. Naučit se mu naslouchat a jeho slova šířit mezi ostatní ptáky v dalekých zemí. Je zapotřebí, abyste je propustili ze svého hejna a umožnili mu to, k čemu je předurčené. Jeho létání nebude snadné, ale sdílení skrze slovo se stane mnohem obtížnější. Proto musí být samostatné, silné a zcela důvěřivé svému vedení. Pokud by se vzdálilo od slov, která k němu budou přicházet, ocitne se v místě, kde vládne rozum. Bylo by polapeno a celá jeho dlouhá pouť by se stala marnou. Nebude pro něho jednoduché předávat svá slova.
Často se setká s nepochopením, odmítnutím, odsouzením i zavržením. Bude usměrňováno, přiřazováno k jiné skupině, okřikováno a vytýkána mu jeho přílišná otevřenost. Tím vším však musí projít a nesmí ustat v hledání svého hlasu. Ten hlas bude hlasem moudrosti, lásky a radosti. Nesmí si jej však přisvojovat, protože jemu nenáleží. Nesmí jej zneužít, ani se s ním pyšnit. Musí se naučit rozeznávat, kdy se jedná o hlas srdce a kdy už promlouvá jeho pyšná mysl. Je velmi důležité, aby se také naučilo, jak se vrátit z mysli zpět do srdce a jak oba hlasy od sebe rozeznat.
Proto, aby mohlo plnit své poslání je potřeba naprosté víry k tomu, co uslyší. Nesmí zapojovat svůj úsudek a hledat argumenty, které by veškerá slova zpochybnily a pak zavrhly. Hlas bude velmi jemný, nevtíravý a tichý. Pokud se ocitne ve své hlučné mysli, pak jej neuslyší, nebo za něj vymění hlas svého rozumu. Taková slova by druhým více ublížila, než pomohla.
Také musí být opatrné na to, jaká slova zvolí. Pokud bude dobře naslouchat, slova k němu budou přicházet tak, aby byla druhému srozumitelná a dotkla se přímo jeho srdce. Jestliže si přidá nějaké slovo své, pak vstoupí druhému do jeho mysli a způsobí mu nemalé problémy. Nesmí také očekávat, že se mu vždy dostanou slova díků, uznání, obdivu a úcty. Je potřeba, aby bylo smířené s tím, že jeho slova někdy vyzní doprázdna, nebo za ně bude zesměšněno, posuzováno a nepochopeno. Ne vždy bude druhý ochoten naslouchat srdcem. Přesto jeho slova zasejí semínka, která mohou vzklíčit až za mnoho let.
Holoubátko, které se vám právě narodilo musí získat svou sílu, aby se necítilo zneužito, podceněno, necítilo pocit viny, ani oběti. Musí kráčet vždy přímo a být otevřené i v případě, že mu jeho rozum bude radit něco jiného. Nesmí se zaleknout výsměchu, ani ran, které během života utrží. Nesmí zaváhat, ani v případě, že se mu budou zdát slova tvrdá a zraňující. Musí bezpodmínečně věřit, přijímat a dávat to, co k němu bude přicházet.
Hlas, který bude skrze něho vysílán přesně ví, co který ptáček unese a co by ho zlomilo. Holoubě totiž nemůže znát všechny souvislosti stejně, jako je neznáte ani vy. Dobře víte, že jediné, co vám dodává sílu a víru je pokora a přijímání všeho, co je. Jedině s vírou v sebe, ve svůj hlas a s pokorou i úctou ke všemu stvořenému, může svým hlasem srdce rozsévat lásku, radost a moudrost. Jen tak může probouzet hlas srdce i v ostatních. A nezapomeňte. Narodil se k vám jen proto, abyste ho chránili a dali mu ze sebe to nejlepší jen do jeho dospělosti. Pak musí být propuštěno, aby se vydao na cestu svého předurčení. Pokud jej k sobě připoutáte, pak jen oddálíte jeho splnění úkolu, který zde na Zemi má. Všichni máte svůj úkol, ale také všichni máte svobodnou volbu rozhodnutí.“
Hlas utichl a holubi ještě dlouho stáli s otevřenými zobáčky. Byli zvyklí na hlasy svých srdcí, které je provázeli po celý život, ale takhle dlouho řeč ještě neslyšeli. Se smutkem v očích pohlédli na to neopeřené holátko a s pomyšlením, že by mělo opustit své hejno a létat samo v cizích krajích, se jim svírala jejich laskavá srdéčka.
Čas ubíhal a holoubátko rostlo. Všichni holubi si dobře pamatovali, co jej čeká a tak se snažili mu dát tu největší péči. Nic jej nenechali dělat, o všem za něho rozhodovali, opečovávali ho a snášeli mu vše, co mu na očích viděli. Má si v životě projít tak tvrdou cestu, musí tedy zažít i to, co je krásné a snadné. Potom už ho čeká jen strádání a těžký život. Co je platné, že bude druhým dávat radost, když samo si jí mnoho neužije. Bude dávat moudrost těm, kteří lelkují ve své mysli a ono samo lelkovat nebude moci. Bude poslem lásky, ale té se mu od druhých dostane nejméně.
A tak se stalo, že holoubě bylo zcela závislé na svém hejnu a hejno zase závislé na holouběti. Jejich pevné pouto se nemohlo přetrhnout, protože bylo příliš silné Z holouběte byla už dávno krásná holubice, pak i ona se stala matkou a dokonce její potomci už měli své potomky. Rodiče zestárli a stará holibice již zemřela.
Holubice se však dál starala o druhého rodiče i jednoho ze svých potomků. Cítila však, že už nechce pokračovat v tak silném poutu. Začala se osamostatňovat, pozvolna rozmotával vlákna ke všem členům hejna a chystala se vzlétnout. Jen ještě nevěděla, jakým směrem.
Ale přesto, že byla opečovávaná, život jí naučil samostatnosti, moudrosti a probouzela se v ní i víra k sobě.
Víra, bezpodmínečná láska ke svému hejnu a úcta ke všem, v ní probudila hlas jejího srdce. Zprvu to byl tichý šepot, ale čím častěji naslouchala, tím se stával zřetelnější a naléhavější. Přinášel poselství, která zprvu nesměle a později se stále větší důvěrou posílala na místa, jež jí byla určená.
Uslyšela i příběh jejího života, to jak holubi znali její úkol a přesto jí zabránili, aby vzlétla do cizích krajin. Řekl jí však také to, že měli svobodnou volbu jak se rozhodnout. Zvolili přílišnou péči a přesto nebyla holubice od úkolu odvedena. Šla pouze jinou cestou, ale moudrý Vesmír každou cestu směřuje do místa určení. Nemohla minout, nemohla se ztratit. Možná na chvíli vzdálit, ale co znamená čas v bezčasovosti? Vyrůstala v jiném prostředí, ale co znamená prostor v bezprostorovosti? Každý stejně jednou dojde tam, kam dojít má. Dříve, nebo později.
Holubice naslouchala a stále méně chápala, proč má tedy vůbec nějaký úkol, když se nikdo nemůže ztratit a stejně dojde kam má. Pokud ještě ke všemu neexistuje čas a prostor, potom už vůbec nerozumí tomu, proč má každý nějaký dar, nějaké poslání? Vždyť kdyby nic nedělala jen čekala až zestárne a zemře, tak to vyjde nastejno. Je jí jedno, zda dojde kam míří dnes, nebo zítra. Jaký to má všechno smysl?
Hlas kdesi v srdci se pousmál a tak jako vždy, počal sdělovat pravdu. Srdce totiž neumí lhát, ani si vymýšlet. To dělá jen rozum, protože nezná všechny souvislosti. Rozum se může mnohé naučit a být tedy velice vzdělaný. Moudrost však leží jen v srdci. Tam je uložena pravda všech pravd.
Holubice složila svá bělostná křídla, usadila se na vrchol střechy a s přivřenýma očima naslouchala tak, aby jí ani jediné slůvko neuniklo.
„ Esence lásky, Energie, Bůh, Vesmír, Inteligence, to jsou jenom slova pro označení něčeho, co označit nejde.“ Promluvil hlas. „Je to pouhé vyjádření skrze slovo. Beze slov by se forma nemohla stát formou. Teprve když jí přiřadíte název, pak vznikne její existence. Proto i Bůh dostal své označení, své jméno a tím se projevil. Zhmotnil se a každá jeho část tak byla zhmotněna spolu s ním. Což je opět hříčkou slov. Nemůže být zhmotněno něco spolu s ním, když vše je jeho součástí. Ale mluvím k tobě ve slovech a obrazech, abys pochopila, co rozumem pochopit nejde. Proto nad ničím nepřemýšlej a pouze prociťuj.
Bůh věděl, že je vším, ale aby poznal čím vším je a jak spolu jeho části navzájem souvisí, jaké vzorce, obrazce a děje mohou vzájemně vytvářet, rozdělil se na mnohé a každé ze své mnohosti dal i rozum, aby měla možnost svobodné volby. Jedině tak se mohou vytvářet různé kombinace v neustálých proměnách.
Všechny části však zapomněli, čí jsou součástí a ve světě forem nejen zapomněli kým jsou, ale ještě k tomu uvěřili, že tento vytvořený svět forem je skutečný a ztratili se v něm. Vytvořili si svůj vlastní řád, ale protože řád je řádem jednotlivce, nevyhovuje všem. A tak je různě porušují a vzájemně se za jeho porušení trestají. Tak jak se myslí oddělili od Boha, tak se oddělili od všeho a nakonec i sebe. Jejich život se stal utrpením, strádáním a každý jejich počin ovládá myšlenka, která je sycena z jediné energie. Energie strachu.
K tomu, aby se rozpomněli kým jsou a co je skutečnost je potřeba, aby se vrátili do svého srdce, které je syceno energií lásky. Jedině tak poznají, že jsou součástí samotného Boha, od kterého nejsou a nemohou být nikdy odděleni. Všechno je to pouhou hrou mysli, která tvoří veškeré formy, skrze něž může každý nalézt nejen to, kým je, ale i cestu k Bohu, tedy k sobě.
Život, který považují všichni ptáci za realitu je pouhou hrou. Jste tu, abyste si hráli a hru si užívali. Vy jste však zabředli do strachu, do hlasu ve své hlavě a pak nemůžete vidět to, co se dá vidět jen srdcem. Místo světla vidíte stíny, místo radosti smutek, místo lásky nenávist. Ale nejste ztraceni, jak se domníváte. Vaše srdce je plné lásky a ta nikdy nezemře. Nemůže zemřít, protože z ní jste stvořeni i vy. Stačí ji jen probudit. A to je Tvůj úkol. Už tomu lépe rozumíš? Pokud ne, naslouchala jsi milá holubičko svou hlavou. Pokud s mými slovy souzníš, pak se mnou souzní tvé srdce. Má láska se propojila s Tvou.“
Holubička se lehce zachvěla pod tou silou lásky, která rezonovala se slovy hlasu. Jen lehounce přikývla na znamení, že může hlas pokračovat.
„I ty máš svobodnou volbu. Můžeš zůstat dál spoutaná se svým hejnem a dožít v míru mezi nimi. Nebo vylétneš ze svého hnízda, roztáhneš svá krásná bílá křidla a budeš předávat slova Tvého srdce těm, kteří na ně čekají. Záleží na tom, zda jejich i svou potřebu dobře promyslíš, nebo zda jejich i sou potřebu dobře procítíš. Ale to už je jen a jen Tvá volba. Již nemám co bych Ti řekl. A zda k Tobě budu i nadále promlouvat je také jen na Tvém rozhodnutí.“
Holubička po celou dobu, kdy k ní promlouval ten láskyplný a známý hlas, nevycházela ze svého srdce. A tak bylo zcela přirozené, že procítila i své předurčení. Ucítila ve svém malém a křehkém hrudníčku tolik lásky, že na chvíli dostala strach, aby se její tělo nerozskočilo. Ale vždyť tenhle pocit dobře zná! To tehdy, když byla ještě dítětem se její srdce tak tetelilo a rozpínalo radostí, že musela běhat, aby ten tlak v prsou zmírnila. A když ještě věděla, že někomu může udělat radost, nebo druhý pocítí lásku, to pak nemohla zadržet ani slzy štěstí. Jak je možné, že se to ztratilo? Ba ne neztratilo, jen to v sobě po celý čas dusila. Bála se totiž, že si druhý pomyslí, že je blázen. Bála se odsouzení a také jí rodiče říkali, že se to nedělá, není to slušné. Kdo to kdy viděl, vrhat se po lidech a objímat je bez příčiny? Kdo to kdy slyšel, aby někdo poskakoval jen proto, že radost ze života je tak silná, že jí v chůzi nemůže unést? Kdo to kdy slyšel, aby někdo miloval všechny ptáky, ale úplně všechny, bez výjimky?
Její hejno bylo vždy plné lásky a pomáhalo druhým, ale vše jen do určité míry. Ne tak bláznivě. Vždy jí říkali: „ Jsi jak velká voda, nebuď tak divoká!“ Ale cožpak mohla za to, že si připadala jako horská bystřina a rybník byl pro ní stojatou vodou, kde se nic neděje? Potřebovala pohyb, cítit život, ochutnat jeho šťávu. Vždyť má tolik chutí. Je tak úžasný a dobrodružný. Je tu tolik možností a všechny si může vyzkoušet.
Bílá holubice pozvedla hlavu k obloze a ze srdce jí vycházela slova plná lásky, vděčnosti a díků. Už neviděla život jako utrpení, ani marnost. Život se pro ni stal nádhernou hrou, ve které si může vyzkoušet všechny role. Nic není zakázáno, všechno je povoleno. Už se nebála, že bude ztřeštěně běhat jako pomatená a naslouchat své mysli, která jí to zakáže. Už se nenechá omezovat. Vždyť omezení bylo jen v ní! Věděla však, že bylo, je a bude potřebné. Dokud bude vládnout nevědomá mysl, pak by bez omezení způsobovala jen bolest. Ne proto, že je zlá, ale protože vychází z energie strachu.
Až však zavládne srdce, které vychází z energie lásky, pak bude dovoleno úplně všechno všem. Padnou všechna omezení a život se stane Rájem na Zemi. A protože chce, aby každý žil z lásky a v lásce, bude naslouchat svému srdci a dávat do slov jeho veškerá poselství. Chce, aby všichni žili v lásce, protože je všechny miluje. Miluje je proto, že jsou její součástí, jako i ona součástí jejich. Vždyť všichni byli stvořeni z jediného. A první co od jediného vzešlo, bylo slovo.
To slovo bylo Bůh a Bůh je láska.