Hledání

   Je nás mnoho, co hledáme cestu ze svých problémů a snažíme se uzdravit všechny své bloky. Hledáme různé možnosti. Jsem jednou z vás. Tak dlouho jsem hledala mezi léčiteli, duchovní literaturou, semináři, kurzy, filozofií a psychologií, až jsem doputovala k životu. Zní to absurdně a paradoxně, ale život je plný paradoxů.

Vytvořili jsme si na Zemi život se svým řádem. Určili zákony, zákazy, příkazy a nařízení. A protože svět je duální, je rozštěpenost naší přirozeností. Víme, co je zlé a dobré, co se má a co musí. A pak jednoho dne zjistíme, že jsme ztratili to, proč jsme zde. Radost ze života a svobodu. Nemůžeme být svobodní, když jsme svázáni řádem. Není možné se radovat, když není čas. Hlava je přeplněna povinnostmi, vzpomínkami, pocity oběti, viny, křivdy, násilí, nepochoopení, odsouzení, kritiky a smutku.

A tak místo prožívání jen přežíváme. Ženeme se za iluzorní představou budoucnosti, že až jednou...bude lépe. Zatím nám život utíká mezi prsty a  my jsme z něho vůbec nic nezachytili. Neznáme jeho vůni, pestrost, šťavnatost, neustálou proměnu, pohyb, nádherné zvuky, volnost a lehkost. Snažíme se a usilujeme. Bez tvrtdé práce není výsledků...to je nám přeci vštěpováno. A tak tvrdě pracujeme na zemském a se stejnou tvrdostí a úsilím na duchovním. Zapoměli jsme, že jsme tu, abychom si hráli a vnímali svět očima dítěte. Zažívali pocit bezpečí na matce Zemi i neustálou pomoc a vedení otce Vesmíru. Není důvod proč si nehrát, protančit a prozpívat život. Jediný důvod je v nás. V našem vnitřním omezení.

Ukázka z knihy MŮJ SVATÝ GRÁL

JSEM ŽENA

 

…zrodit se ženou je darem, který dává poznat a prožít všechny aspekty lásky bez podmínek. 

 

Nesnáším volánky a vše, co je nazdobené. Mám ráda jednoduchý střih. Sukně nenosím, protože do ní nemám „vhodné“ nohy. Má postava se prostě do šatů nehodí. Kalhoty, bundy, vytahané svetry, kecky, nejlépe na záda batoh. To jsem já. V takovém oblečení se cítím dobře a nechápu, proč mne maminka chce oblékat jinak. Je mi jedno, že si mne druzí pletou s mužem. Bylo tomu tak vždycky a já si už dávno zvykla. I v době, kdy už jsem matkou roční dcery, mi jedna paní vynadala, že si zkracuji cestu přes její panelový dům: „Hele mladej, tady není žádný průchoďák!“

Nebaví mne být ženou. Ta je ufňukaná, hádavá, není s ní žádná legrace, To kluci, to je jiná. Podnikám s nimi výpravy, na zábavách držím krok s jejich alkoholovým režimem. Jsem jednou z nich a je mi tu dobře. Jenže pak se začnou bouřit hormony a tím má sounáležitost s muži končí. Nechápou, že je chci mít za kamarády a v každém doteku hledají výzvu, kterou musí opětovat.

Po svatbě přišly děti a já se stávám vzornou matkou. Děti jsou pro mne vším. Muži se odsunuli na druhé místo. Včetně mého manžela. Jedinou autoritou zůstává tatínek. Jako vzor a prototyp muže. Nebýt tak bezpodmínečné lásky ze strany mého muže, už dávno nejsme spolu. Neustálé srovnávání, výčitky, snaha, aby se stavěl k životu, problémům a jejich řešení, jako můj otec. Bydlíme kousek od rodičů a já řadu let řeším problémy své i s dětmi s nimi. Jezdíme na dovolené, chodíme do kina. Pro manžela je mnohem pohodlnější, když nemusí přebírat zodpovědnost a tak po čase takový způsob života přijímá.

Jenže já najednou poznávám, že je všechno špatně. Děti mají větší respekt ze svého dědy než otce. Začínám tedy pracovat na změně. Děti jsou však už velké a rodiče staří. Nemohu vrátit nic z toho, co jsme prožili a jaké zkušenosti si všichni odnesli. Nalézám v sobě ženu a začínám odmítat mužskou část.

 Opět rovina disharmonie. Vnímám více ženy, které jsou skutečnými ženami. Nestydí se za svůj cit, jemnost, něhu, bezpodmínečnou lásku k dětem, toleranci a úctu ke svým manželům. Najít takovou ženu je však hledání v kupce sena. Buď má jedno a chybí jí druhé, nebo je stažena do sebe, bez opravdových projevů ženskosti. Nezbývá, než se vrátit k sobě. Narovnat ty pokřivené, sebedestrukcí změněné prvky ženství a dát je na odiv světu. Největší dluh cítím ke svému manželovi a tak přichází další dlouhé roky nápravy. To, co se řadu let ničí, nelze napravit přes noc. Učím se chápat jeho zranění, přístup k životu, jeho potřeby, touhy, sny. Zjišťuji, že o něm skoro nic nevím. Vždy žil v ústraní, bez vlastních projevů. Jen když jsem se dotkla jeho zraněného emočního těla, byl okamžitě výbušný až arogantní. To samozřejmě vzbudilo můj odpor. Další boj a hledání společného středu. Nalézám jej až mnohem později, v rovině našich duší, propojených bezpodmínečnou láskou.

 

Pokud Vás úryvek zaujal, celou knihu včetně obrazů naleznete zde.